Temná Dědička

25 - Cesta

• Valren •

Zapnul jsem knoflíky dlouhého kabátu a přes hlavu jsem si přetáhl kapuci šedé kápě, kterou mi dali mí zachránci. Pod pravou rukou jsem tisknul brašnu se zásobami sotva na jeden den. Více jsem po nich chtít nemohl a ani nechtěl.

Vydával jsem se na cestu.

Šel jsem neznámou krajinou k městu, které jsem znal jen jménem. Nemohl jsem létat - má křídla potřebovala ještě pár dní hojení, než mě budou moct bez bolestí unést. Moje hlava taky pár takových dní potřebovala, a tak jsem se rozhodl, že budu všechno brát s klidem a trpělivě.

Šel jsem po cestě mezi poli, což byly jen dvě vyjeté kolejnice od vozů, které tudy nejspíš jezdily do města. Zlatavé obilí na poli jemně šumělo ve větru. V dáli jsem zahlédl dva mladé démony; přitáhl jsem si kápi níže do čela. Posunul jsem ji zpátky, až byli za mnou.

Nevypadali sice nebezpečně, spíš dost mladě, ale já nemohl vědět, komu můžu věřit a komu ne. Dokud jsem pořádně nevěděl, kdo jsem, co se mi stalo a co se stalo mé přítelkyni, nemohl jsem ani znát své nepřátele. Každý mohl být můj nepřítel, aniž bych to tušil.

V Sarzunu jsem se příliš dlouho nezdržoval. Potřeboval jsem jen projít skrz, má cesta totiž vedla do Guranderu.

Nestíhal jsem se divit, kolik věcí bylo jinak, než jsem si pamatoval. Na mincích byly vyražené nové znaky, démoni se oblékali jinak, než jak jsem byl zvyklý... Bylo to jiným krajem, nebo mezerou v mých vzpomínkách? Mohl jsem jen hádat.

Ze Sarzunu má cesta vedla přes menší pohoří, kde jsem strávil několik dní. Připadalo mi, jako bych se vracel do svého mládí. Díky tomu se mi taky vrátilo pár vzpomínek.

Vyhnali mě, ať strávím tři dny v horách a dali mi s sebou pouze jeden nůž. Nejspíš to byla nějaká zkouška. Vzpomněl jsem si jen na to, jak mě při tom malém zabila divoká příšera, od které mi na rameni zůstala jizva, ale teď už téměř nebyla vidět. Kdo mě tam však poslal... to mi mé vzpomínky zatím nechtěly prozradit. Aspoň jsem však věděl, že se blížím ke svému cíli.

Během dalších dnů jsem prošel několika horskými vesnicemi, než jsem se zastavil v té poslední na místě, které bylo nejvyšším bodem hory. Slunce už zacházelo, ale já v dálce viděl obrovské město, které v tuhle hodinu děsilo své okolí s podlouhlými stíny.

Město, které mělo být klíčem pro mé zamčené vzpomínky.

Gurander.

...

~ Rain ~

Brodili jsme se hustým lesem.

Tarkei rychle dobyla své sebevědomí, i když ji před sebou Dorren vedl se spoutanýma rukama a křídly. Možná ji to sebevědomí neopustilo nikdy. Jízlivě se na nás šklebila a dobírala si nás řečmi, které jsme nikdo nechtěli poslouchat.

Zachechtala se. „Tak fajn, Dorrene. Vyhrál jsi! Už mě můžeš pustit, dávno jsme přece přešli hranice, ne?“

Dorren na sobě měl svou masku, ale mně bylo jasné, že se pod ní mračí.

„Co se mnou vlastně chceš dělat, hm? To mě budeš pořád hlídat?“

Kargith přilétla k Dorrenovi a zatahala ho za rukáv. „Bráško? Nemáš nějaký šátek?“

„Na co?“ ptal se unaveně.

„Zavážeme ho té zlé paní přes obličej, ať už drží hubu.“

Tarkei probodla Kargith uraženým pohledem. „Co prosím?“

Kargith si unaveně promnula oči. „Že ať prosím držíte hubu, paní.“