I STILL LOVE YOU... [Hyunlix]

5.

Dopil jsem kafe a zapnul svůj laptop. Do studia se mi dnes nechtělo a tak jsem se rozhodl, že budu tady. Většinu textů píše Chan, ale my ostatní mu s tím pomáháme...

~O týden později~

(Pořád Hyunjin pov)

Byli jsme s klukama ve studiu a nahrávali nové písničky do alba. Svojí část už jsem měl nahranou, takže jsem seděl na gauči v rohu místnosti a čekal než ostatní také dokončí své nahrávání.

Projížděl jsem si instagram a občas se díval na ostatní, kteří se ještě snažili doladit nějaké detaily. "Tak a máme hotovo!." Řekl Chan. Ještě se chvíli o něčem bavil s producentem a my jsme mohly jít. Kluci se rozutekly každý do svého studia a na chodbě jsem zůstal jen já a Felix...

Felix pov:

Moje srdce začalo tlouct asi tisíckrát rychleji... Divím se že vůbec dýchám...

Ani nevím jak, ale sebral jsem všechnu odvahu a prolomil trapné ticho, které mezi námi panovalo... "H-hele Hyunjine, zpíval jsi fakt hezky." Sakra... Co jsem to řekl za blbost? Navíc jsem se zase zakoktal. Hyunjin se na mě podíval tím jeho chladným pohledem, z kterého běhá mráz po zádech... "A co? Potřebuješ dolejzat? Jestli jo, tak si běž za někým jiným. Pozornosti máš dost." Řekl a rychlým krokem odešel...

Do očí se mi nahrnuly slzy. Běžel jsem do svého studia a zamknul se v něm. Sednul jsem si do křesla a propadl v histerický pláč. Stěny studia jsou tlusté, takže mě snad nikdo neslyšel...

'Proč je na mě tak zlý??' Ptal jsem se sám sebe. Možná jsou to jen hloupá slova, ale když je slyšíte od člověka, kterého milujete, tak dokážou opravdu zranit.

Brečel jsem stále víc a víc, až mě z toho začala bolet hlava. Oči jsem měl uslzené a viděl rozmazaně. Slzy jsem si utřel do rukávu a šel k malému umyvadlu, na kterém jsem měl položenou žiletku. Potřeboval jsem teď cítit cokoliv jiného než to co jsem právě cítil. Potřeboval jsem uniknout na chvíli od reality. Vyhrnul jsem si rukávy a začal přejíždět žiletkou po mé ruce. Z hlubokých ran tekly potůčky krve a já si stále dokola opakoval jak moc se nesnáším za to, kým jsem. Díky ztrátě krve jsem se najednou cítil tak lehký a bezstarostný. Ovšem ani to nezabránilo hemžení všech těch otravných myšlenek v mé hlavě...

Šel jsem se na sebe podívat do zrcadla. Co to sakra dělám? Jsem jen troska... S pláčem jsem se vrátil k umyvadlu a zase si začal zařezávat břity žiletky do mé pobledlé kůže... "Nestojím za nic" Řekl jsem potichu mezi vzlyky...

Po chvíli jsem žiletku odložil zpět na kraj umyvadla. Byla celá od krve, tak jsem ji chtěl umýt, když v tom jsem si uvědomil.... 'Vždyť nemám jak si ty rány ošetřit...' Přepadla mě panika... 'Co když mé ruce někdo uvidí?' Rány jsem umyl a omotal kolem nich kusy látky ze svého trika, ve kterém jsem trénoval. Stáhl jsem si dolů rukávy a bylo to. Snad si nikdo ničeho nevšimne...

Za deset minut jsme měli jet zpátky domů, ale já vypadal úplně strašně... Rychle jsem šáhl po nějakém makeupu, abych co nejlépe zamaskoval svoje uplakané očí a pobledlou tvář...

Upravil jsem se a vyšel ze studia... Venku už čekala dvě auta a já jsem šel poslední, takže jsem si musel sednout na místo dozadu... Vedle Hyunjina... "Už jsme mysleli, že nepřijdeš." Řekl Seungmin a nastartoval auto. Já jsem ze sebe jen vyloudil slabé 'omlouvám se kluci.'

Během cesty si Seungmin a I.N ve předu povídali, ale já se rozhodl projíždět si instagram... Najednou mi přišla zpráva od..... Hyunjina?........

Otevřel jsem ji...

Hyunjin:
To seš taková buzna, že se musíš i malovat???

Au...

Hned mi přišla další zpráva.

Hyujnin:
Co buzíku, budeš brečet??

Podíval jsem se na něj, ale on se koukal do mobilu a dělal jakoby se nic nestalo...

Hyunjin:
Nečum na mě a radši mi odpověz!

Vím že si to čteš

Felix:
Jinak co?

Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho... Chytnul moji ruku a stiskl mé zápěstí, na kterém jsem měl čerstvé jizvy. Nevěděl o nich samozřejmě. Naklonil se k mému uchu a zašeptal. "Zahráváš si s ohněm.." Snažil jsem se ovládnout, ale i přesto se mi na tváři objevila slza. Strašně to bolí... Kouknul jsem se na Hyunjina, který mou ruku z úšklebkem pustil a vrátil se do stejné polohy, v které seděl předtím. Už mi nevěnoval ani jeden pohled, ale jeho úšklebek mu na rtech zůstal. 'To ho baví vidět, jak trpím?'. Svůj zrak jsem upřel znova do telefonu, když v tom jsem si všimnul, že mi po ruce teče kapička krve. Rychle jsem vzal kapesník a očistil to.

"Jsme tu." Řekl Seungmin a já rychle vystoupil. Už jsem tu nechtěl být ani minutu...

-Doufám že se tato část líbila🤍
- Upozorňuju, že chování postav v tomto příběhu není podle skutečnosti a není cílem někoho urazit🤍

Lucy💕