I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

27

Letadlo se rozjelo po ranveji, William sedící vedle mě pevně sevřel oči. Jeho pleť byla celá bledá. Funěl jako o závod a tep mu vylítl příliš vysoko.

„To bude dobrý," pokusila jsem se ho uklidnit a svou ruku položila na tu jeho. William pomalu rozevřel víčka a upřeně se zahleděl na mě. Na tváři se mu zjevil náznak úsměvu. „Dobře," zašeptal tiše. „Ty asi nemáš rád létaní viď?" Zeptala jsem se. Mou dlaň stiskl pevněji, když se ozvaly lehké turbulence. „To nic," uklidnila jsem ho. William si prohrábl kudrnaté vlasy a pronesl: „To je to tak na mě vidět?" Lehce jsem se zasmála sama pro sebe. „Ano."

Na pár vteřin ode mě odtrhnul svůj pohled, aby zvedl roletu okénka. Zadíval se na okamžik ven a pak zase na mě. Jeho pleť již chytla správnou barvu. Tváře měl červené a oči rozzářené. „Ten výhled je nádherný," pronesl s úsměvem. Byl celý nadšený což bylo zatraceně nakažlivé. Jeho úsměv byl hluboký a upřímný. Ďolíčky se mu zarývali víc a víc do tváří a pod očima se mu vytvořily nepatrné vrásky. „Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se mě nečekaně. Zarazila jsem se a na chvíli se zadívala přes jeho rameno ven z okénka na maličkatou krajinu pod námi. „Na ten výhled," zalhala jsem a kousla se zevnitř pusy do tváře. „Nekecej," pobídl mě. „Dobře," vydechla jsem trochu pobaveně. „Na tebe. Na to jak si krásný," přiznala jsem se s pohledem upřeným z okénka. Odmítala jsem se na něj podívat, ale i tak jsem cítila, jak se jeho pohled zarývá do mé kůže na krku, do mých vlasů, a hlavně do mé hlavy. Uslyšela jsem lehké uchechtnutí a ve vlasech ucítila letmé políbení.

„Čeká nás dlouhá cesta," odfrkla jsem si lehce napjatě. Ze sedačky mě bolelo celé tělo, nohy mě brněli a krk společně se zády byly celé ztuhlé. Vrtěla jsem se na sedačce. Aerolinky by měli vymyslet lepší a pohodlnější sedačky a celkově vše v této přepravě. Jídlo tady taky nestojí za nic a smrtí to tu. „Tak si zdřímni," pronesl tiše William a nastavil mi svou paži, abych se mohla uvelebit. „Děkuji," špitla jsem tiše a lehla si, jak to jen šlo. Nohy jsem musela mít skrčené pod sedačkou, což mi zrovna moc příjemné nebylo – dřevěněla mi chodidla. Víčka byla těžká a unavená. Hlavu jsem si zarazila do žlábku mezi jeho rameno a podpaží, a tak spokojeně usnula.

Po přistání jsme si vcelku rychle vyzvedli zavazadla a před letištěm na nás čekal předem pronajatý vůz. Pobaveně jsem sledovala, jak John automaticky sedal na opačnou stranu. V Anglii je zvláštní to, že jezdí jak po druhé straně silnice, tak i volant je obráceně. Když si John uvědomil, kde je sedadlo řidiče usadil se a vedle něj Charlie. Já s Williamem jsme se usadily dozadu každý k okénku. Pozorovala jsem sentimentálně silnici společně s přírodou kolem nás a vzpomínala na vysokou školu. Byly jsme tehdy tak mladí a hloupí. Já se zamilovala i když jsem věděla, že nesmím a stejně tak to byla pouhá platonická láska. Zatřásla jsem lehce hlavou, abych dostala ty vzpomínky i nechtěné myšlenky z hlavy. „Jsi v pohodě?" Pohladil mě jemně po hřbetu dlaně a svůj něžný pohled zabodl do toho mého. Jeho tvář byla lehce ustaraná. „Jsem," usmála jsem se na něj a své prsty propletla s těmi jeho. Ustaraný výraz v jeho obličeji polevil a vystřídal ho upřímně hřejivý úsměv. Přisunula jsem se k němu blíže a hlavu opřela o jeho hřejivé rameno. Jednu ruku jsem obmotala kolem jeho paže a druhou ho pevně svírala. Nebylo to křečovité sevření strachu, bylo to spíše pevné sevření bezpečí. S ním jsem se cítila v bezpečí před okolním světem. Zavřela jsem lehce oči a oddala se tomu příjemnému pocitu. Na temeni jsem ucítila jeho hřejivý dech a letmý polibek, který mi věnoval do vlasů.