Temná Dědička

26 - Vzpomínky

~ Rain ~

Pustila jsem látku košile, kterou jsem svírala pod krkem Tarkei, a ustoupila jsem dozadu. „Dorrene, já jen...“

„Drž se od ní dále, mohla by ti ublížit.“ Přejel mě přísným pohledem. V rukou držel ulovené zvíře, co se podobalo divokému praseti.

Kargith se k němu najednou rozběhla. „Bráško! Rain řekla, že ti ona usekla křídlo. Je to pravda?“

Dorren se zarazil. Podíval se na mě se stíny v očích. „Proč o tom mluvíš?“

„Já... já jsem myslela, že spí.“

„S kým ses potom bavila?“

„Se mnou,“ ozval se posměšný ženský hlas. Všichni jsme se zároveň podívali na Tarkei. Potom jsme stejně jednotně odvrátili pohledy.

„Snaž se s ní moc nemluvit, Rain. Ona z tebe dokáže vytáhnout snad cokoliv - a to ani není její schopnost.“

Já jsem však odvrátila pohled. „No... myslím, že to nejhorší už stejně zjistila.“

Dorren se podíval na Tarkei, která mu věnovala jeden z těch svých nechutných úsměvů.

„Proč jsi mi neřekl, že mám tu čest potkat se s Dědičkou? Teda... čekala jsem, že bude vypadat trochu jinak, samozřejmě... Ale i tak jsi mi to mohl říct, ne?“

Dorren stál beze slov na místě. Potom se vydal k Tarkei, přičemž mě i Kargith odstrčil stranou. „Jak o tom víš? Tyhle zásadní informace byly přísně svěřeny jen určitému počtu démonů.“ Zastavil se před Tarkei.

Žena přivázaná ke stromu se usmála. „Ale copak? Jdeš ze mě ty informace vymlátit?“

„Ne. Prostě si je vezmu.“

...

× Dorren ×

Viděl jsem strach v jejích očích a přišel mi směšný, protože jsem se jí nechystal ublížit. Chystal jsem se ji okrást - to bylo mnohem výstižnější slovo.

Natáhl jsem ruku a chystal jsem se dotknout jejího čela. Nevěděl jsem, jestli moje schopnosti tentokrát zafungují, ale ale ještě jsem ani nestihl ucítit dotek a už jsem se propadl do světa jejích myšlenek.

První tu bylo hlučno. Příšerná změť zvuků, hlasů, křiků, smíchu a mluvení... ale to všechno jsem zahnal pryč. Následoval jsem jen pomyslnou linku, která mě vedla k jednotlivým vzpomínkám, které jsem chtěl odemknout a přehrát si je do své paměti.

Vstoupil jsem do dveří. Ocitl jsem se v místnosti, kde za stolem s ozdobně vyřezávanými dřevěnými nohami seděl démon s brýlemi, kterému mohlo být kolem padesáti. Když spatřil „mě“, Tarkei, posunul si brýle na nose a přikázal mi, ať za sebou zavřu.

Chvíli jsem stál na místě a potom pochodoval po místnosti. Na chvíli jsem se zastavil u velkého okna, které směřovalo do velkého dvoru. Byl to obrovský dvůr, který podle plachet visících z některých oken (byl na nich znak rodu) patřil rodině lorda Kradwize. Obrovský dvůr však byl přeplněný vojáky - mladými démony, kteří tam v jednotných uniformách pochodovali v různých formacích. Byli opravdu mladí, zhruba tak dvacet let a méně, až k osmi. V podstatě jacíkoliv démoni zhruba od mého věku po věk Kargith.

Otočil jsem se zpátky na muže. „Tak co?“ ptal jsem se, ale hlas patřil Tarkei. „Proč jste si mě zavolal tentokrát, generále? Nastal nějaký problém? Doručení kandidáti neměli dostatečné schopnosti, nebo snad-“