ANGEL'S SMILE / LANDO NORRIS

CESTA VZDUCHEM ZA ZÁŽITKY

S holkami jsme došly za kluky a společně jsme zamířili k východu rovnou směrem ke schodům do letadla. 

Prošli jsme dlouhým skleněným tunelem a už z dálky byly vidět naše letadla. Jedno z nich bylo bílé s modrým pruhem, který se táhl po celém trupu letounu a druhý byl naopak šedý s pár oranžovými puntíky na ocase. 

Na konci dlouhého tunelu jsme se rozdělili do dvou skupin, jak pojedeme a já s Gen zamířila do šedého letounu. Před námi šli Lando a Carlos, kteří spolu o něčem diskutovali. Trochu jsem začala být nervózní. Netušila jsem, co mě v Ázerbájdžánu čeká a až teď jsem si uvědomila, že když jsem přistoupila na tuhle nabídku, byla jsem úplný blázen. Kromě toho, že toto byly všechno slavné osobnosti, jsem neměla vůbec tušení, kdo jsou. Znala jsem Landa jen pár dní a přesto mu něco ve mně věřilo, že se o mě postará. 

Samou nervozitou jsem se chytla Gen za ruku. Překvapená sama nad sebou jsem rukou okamžitě škubla zpět k sobě, ale Gen mě pevně chytla. Hodila na mě výraz nadšení a chytla mě kolem ramen. 

,, Nemusíš být z toho nervózní. " šeptla ke mně.

,, Taky jsem byla s nervy v koncích, když jsem s Carlosem poprvé někam jela, ale věř mi, že to bude zábava. " poplácala mě povzbudivě po zádech a táhla mě za kluky směrem k letadlu. 

Nastoupili jsme dovnitř a já se začala rozhlížet okolo. Lando tu luxusem rozhodně nešetřil. Bylo ale znát, že to nedělá pro vytahování se, nýbrž pro svou vlastní radost. Určitě měl jako malý takovýto dětský sen, který si teď plní. Musela jsem se nad tím usmát.

Všichni se postupně usadili na místa. Z malého okénka jsem mohla vidět druhý letoun, kde se také míhaly postavy našich přátel, kteří se usazovali na místa. V jednu chvíli jsem dokonce i zahlédla moje dvě kamarádky. 

Obě letadla se chystala na vzlet. Pierrův tryskáč vzlétal jako první a za chvilku už z nich na obloze zbyla jenom malá tečka. Naše letadlo se pomalu rozjelo na vzletovou dráhu, pilot něco řekl do vysílačky a po chvíli se letadlo rozjelo. Začalo nabírat rychlost a když se odlepilo od země, okolní tlak mě úplně přišpendlil k sedadlu. Zabodla jsem oči do sedačky a moje rozklepaná ruka začala po slepu šmátrat po jakékoli záchraně. Najednou se s mojí rukou propletla jiná, která mi ruku povzbudivě zmáčkla. Moje zpětná vazba byla v podobě křečovitě se té něčí ruky držet a hlavně se nepouštět. Opatrně jsem oči plné strachu otočila na osobu vedle mě. Lando se na mě usmíval mezitím, co mi prsty konejšivě hladil po ruce. 

,, Máš strach z létání? " trochu překvapeně se mě zeptal. 

,, Jenom trochu ze vzletů a přistávání. " odpověděla jsem mu přiškrceně.

Lando jen chápavě přikývl, mojí ruku ale nepustil. Nadále mi na ní dělal neviditelné kruhy prsty a já už se cítila o mnohem lépe.

... 

Letěli jsme už zhruba tři hodiny. Stále před námi byly čtyři hodiny letu. Lando zrovna hrál s Gen nějakou stolní hru. Carlos je sledoval a nenápadně se smál Landovi, který prohrál snad každé kolo proti Gen.  

Vytáhla jsem si z kabelky slabou knihu, kterou jsem začala číst, ale ze čtení mě pokaždé vyrušil nadšený smích Gen, která opět vyhrála. Lando si poraženě zakryl obličej, ale jeho úsměv pořád zářil. Nakonec donutili i mě s Carlosem si to s nimi zahrát. Byli jsme jako malé děti. Netušila jsem, jestli se letadlo otřásá náhlými turbulencemi, nebo jen naším hlasitým smíchem. Po pár hodinách hraní a povídání si, jsme všichni odpadli únavou. Naše hlasité ječení nás unavilo tak, že jsme se dokázali jen doplazit na sedadla a ulehnout. Už jsem usínala, když moje hlava sklouzla na Landovo rameno. Byla jsem ale tak unavená, že jsem nedokázala hnout ani prstem. Lando se vedle mě jen tiše zasmál a zabořil jeho prsty do mých vlasů a začal mě jemně masírovat. Spokojeně jsem zavrněla a usnula.

...

Probudil mě Landův hlas, který mi něco šeptal.

,, Nechci tě budit zlato, ale za pět minut budeme přistávat. " zašeptal mi do vlasů. 

Stále jsem měla mojí hlavu položenou na jeho rameni. Něco jsem jen nesrozumitelně zamručela a Lando se jen tiše zasmál.

,, Můžu tě klidně do auta odnést, ale nejspíš by jsi nebyla úplně nadšená, až by ses na všech časopisech bulvárů objevila na fotce, spící v mojí náruči. " trochu mě poškádlil.

Prudce jsem otevřela oči a zamrkala. Rozhlédla jsem se okolo, ale naštěstí jsme byli stále ve vzduchu. Povzdychla jsem si a zase zapadla do pohodlného sedadla.

,, Vždyť já už jsem vzhůru. " zabručela jsem potichu. Odpovědí mi byl jen Landův nakažlivý smích. Po chvilce jsem se začala smát také, jelikož tomu se prostě odolat nedá. 

...

Tryskáč se začal štelovat na přistání a po chvilce se nad námi na stropě rozsvítila výstražná světélka, která nás upozorňovala na blížící se přistání letounu. Připoutala jsem se pásy k sedačce, ruce si nervózně složila do klína a vyčkávala na tu chvíli, kdy letadlo začne klesat. Netrvalo dlouho a letadlo se opravdu začalo pomalu, v krátkých intervalech snášet dolů. Při každým houpnutí, kdy se letadlo posunulo zase o kus blíže k zemi, jsem prudce zavřela oči. 

Landova ruka nenápadně spočívala na mém koleni po celou dobu přistávání, schovaná pod jídelním stolkem před zraky ostatních. Nemám ponětí, co se mezi námi děje, ale z neznámého důvodu se mi začalo líbit, jak se ke mně Lando chová.

...

Po pár minutách jsme se objevili pevně na zemi a byl to pro mě jeden z nejlepších pocitů v životě. 

Už při otevření dveří od letadla jsem si v dálce všimla hloučku lidí s fotoaparáty. V jejich cestě jim bránila ochranka, která všechny udržovala v dostatečné vzdálenosti od nás. Z vedlejšího tryskáče už začali vylézat Pierre s Arid a Corey. Charles se po chvíli objevil za nimi. Všechny fotoaparáty se otočili na ně a ti lidé na ně začali něco pokřikovat. Nebylo jim ale nic rozumět, jelikož se neustále překřikovali. 

Tohle byla nejspíš ta část, na kterou jsme my čekali, jelikož mě Lando v tu chvíli chytl za ruku a rychle, ale zároveň ohleduplně mě začal tahat za sebou z malých schůdků z letadla. Carlos s Gen nám byli v patách. Srdce mi tlouklo jako splašené. Přeci jen na toto jsem nebyla zvyklá, jelikož jsem tohle nikdy řešit nemusela. 

Další muž z ochranky nám otevřel dveře dodávky dost podobné jako byla ta v Monaku a my se rychlým krokem vydali dovnitř. Moje a Geniny klapající podpatky nás ale prozradily a většina fotografů se otočila na nás. Jakmile nás zahlédli, začali zběsile fotit. To jsme my už ale byli schováni za dodávkou a rychle jsme nastoupili dovnitř. 

Druhá skupina už běžela k nám také. Sledovala jsem moje kamarádky, které se řítily k dodávce. Neuniklo mi ani to, jak Charles svým tělem a mikinou kryl Corey před zraky paparazzi. Corey by každého jiného člověka už dávno odstrčila se slovy, že se o sebe umí postarat sama, na to jí znám až moc dobře, ale co jsem je tak sledovala, neřekla Charlesovi po celou tu dobu nic.

Radši jsem to nechala bez komentáře a usadila se na volné sedadlo vedle Gen.

...

Zdravím všechny, které tento příběh ještě neomrzel a i po docela dlouhé pauze bez nových částí, si stejně našli cestu zpět k tomuto příběhu. Moc si vážím veškeré vaší podpory, která mi dennodenně chodí do zpráv, nebo do komentářů. Snažím se vymyslet zajímavé pokračování této knihy, takže části nebudou vycházet každý den, ale budu se snažit co nejrychleji vydat další. Všem přeji krásný začátek nového týdne a mějte se fajn.