Temná Dědička

27 - Tajnosti

× Dorren ×

Nevěděl jsem, jak svou schopnost ovládat. Bylo mi jasné, že v Tarkeiných vzpomínkách bloudím už příliš dlouho, ale nedokázal jsem se z nich jen tak vymotat. Všechny byly na přeskáčku.

Sledoval jsem linku, která měla vést zpátky k mému vědomí. Po cestě jsem zahlédl pár vzpomínek na to, kde si Tarkei buduje svou organizaci a spolčuje se s generálem, aby pro něj získávala kadety do speciální armády. Tuhle práci nedělala jen za slušnou odměnu, ale taky za informace, které od něj pravidelně dostávala. Chtěla mít přehled o lordu Kradwizovi, o šlechtě a... Zase jsem se vydal po špatné lince.

Strčil jsem do svého bratra. „Jak to myslíš, že jsi ho dotáhl domů?" procedil jsem přes zuby, ale byl to opět hlas Tarkei.

Zoron se ušklíbl a zvedl ruce do vzduchu, jako by se vzdával. „Klid, Tarkei. Vždyť se o ničem nedozví - ten kluk se jen potřeboval někam schovat. Na nohách se mu hojí nepěkné popáleniny, hádám už několik dní, a s tím se o sebe jen tak postarat nemůže."

Naštvaně jsem si založil ruce. „No fajn, když teda říkáš, že to bylo tak zoufalý. Má aspoň nějakou dobrou schopnost?"

Zoron zavrtěl hlavou. „Myslím, že v sobě zatím žádnou sílu neprobudil. Ale já to v něm najdu, Tarkei, přísahám. Když ho tu pár dní necháme, pomůžu mu objevit schopnosti a pak ho můžeme poslat dále spolu s ostatníma - souhlasíš?"

Nejistě jsem svraštil obočí. „Budiž. Ale do pracovny mi toho spratka netahej."

Z vedlejší místnosti jsme zaslechli zvuky, jako by se něco sunulo po podlaze. S nadzdviženým obočím jsem se podíval na Zorona, ale ten se hned rozběhl vedle. A tak jsem ho pomalu následoval.

„Já tady nemůžu být, musím se vrátit domů," říkal dětský hlásek. Když jsem se podíval do chodby, uviděl jsem tam na zemi brečícího chlapce, co měl převázané nohy obvazem a celkově vypadal, jako by si prošel peklem. Byl jsem to však... já. Jako já já, Dorren. Bylo zvláštní dívat se takhle na sebe skrze Tarkeiny oči. Cítil jsem i její emoce, ve kterých převládal pocit vzteku a žárlivosti. Její bratr se k tomu klukovi sehnul a vysvětloval mu, že domů jít nemůže, protože mu sám řekl, že jeho dům shořel. Ten kluk z ulice si však Zorona nezasloužil. Neudělal nic proto, aby mohl být v tomhle domě, v teple. Tarkei ho nenáviděla... nenáviděla mě. Už od prvního momentu, kdy mě potkala, což jsem si já ani pořádně nepamatoval.

Prolnulo se to s další vzpomínkou. Stál jsem dole pod kopcem porostlým vysokou trávou a barevnými květinami - teda Tarkei tam stála - a jejíma očima jsem sledoval Zorona a toho kluka, teď už se zahojenými zraněními a pevným výrazem ve tváři, jak spolu trénují boj s tyčemi.

Tarkei naštvaně odešla. Nenáviděla mě za to, kolik mi toho Zoron věnoval. Neviděla však všechno.

Tenhle den jsem měl i ve svých vzpomínkách. Věděl jsem, že tam stála. A sotva odešla, Zoron mě s tou tyčí zmlátil a vynadal mi za to, že kdybych uměl používat své schopnosti, určitě bych ten boj vyhrál. Potom jsme pokračovali a nechal mě tam trénovat samotného. Mohl jsem se vrátit až na večeři, když zapadalo slunce.

Tak vypadala většina dnů. A já si na to zvykl. Zoron měl ve tváři vždycky úplně jiný výraz než obvykle, když na mě vztáhl ruku. Tehdy jsem si myslel, že v něm žil nějaký zlý duch. Ale teď už vím, že jen předával dále to, co ho naučil jeho vlastní otec.

Tak kdy už se odsud dostanu?

Musel jsem se vrátit do reality. Byly tu určité vzpomínky, kterým jsem se chtěl vyhnout. Například...