Temná Dědička

29 - Zlom

∆ Cass ∆

Probudily mě paprsky slunce, které oknem prosvítaly do útulného pokoje pro hosty, ve kterém jsem u Ozothů přebýval. Vstal jsem a zatímco jsem se protahoval, došel jsem k oknu. Měl jsem odsud výhled na několik ohrad se zvířaty, sady a východ slunce v dálce, který zlatě ozařoval vrcholky hor. Byl čas vstávat.

Sotva jsem vyšel ze dveří, málem jsem se srazil se Salem, který vycházel ze svého pokoje. Chytil jsem ho v náručí a protočili jsme se kolem sebe, čímž jsme si vyměnili místa.

Pustil jsem se ho. „Dobré ráno,“ pousmál jsem se.

Salrin mi ospalý úsměv opětoval. „Dobré ráno, Cassi.“

V kuchyni už poletovala paní Ozothová. „Sedněte si ke stolu, chlapci, snídaně bude brzy hotová.“

„Nechceš s něčím pomoct, mami?“ zeptal se Sal, ale u toho zívl.

„Myslím, že rychleji to zvládnu sama,“ zasmála se.

Sedli jsme si ke stolu a brzy do kuchyně vešel i Salův táta. Prošel kolem Sala, přičemž mu rozcuchal jeho už tak střapaté vlasy. „Ty se snad neumíš učesat?“ ušklíbl se.

Sal si rychle začal vlasy pročesávat rukama. „Jsem zapomněl...“

Paní Ozothová položila na stůl tácek s čerstvými namazanými chleby a k tomu nějakou zeleninu a „ranní nakopávač“, jak nazývala svůj studený bylinkový nápoj. S chutí jsme se dali do jídla.

Takhle probíhalo každé ráno v tomto domě a pro mě pochopitelně nebylo příliš složité si na to zvyknout. Po snídani mě nečekala žádná cesta do školy, kde prosedím polovinu dne, tak jako dříve. Se Salem jsme se vydali přímo do stájí nakrmit naklavi a potom další zvířata, taky vyvést barevné ovce na louku.

Letěli jsme nad polem, které obdělávali Salovi rodiče a přistáli jsme až v sadech, kde na nás čekalo sbírání ovoce do pletených košíků.

„Tentokrát toho nasbírám více, než ty,“ sázel jsem se opět se zlatovláskem.

On se však ušklíbl. „Minule jsem tě předehnal a vyhraju i teď - však uvidíš!“

I přes rychlost jsem pečlivě kontroloval, jak zralá jsou jablka, která přidávám do košíku.

Sal dolétl za mnou. „Jak se vůbec lidé dostanou pro ovoce, které je vysoko, když nemůžou létat?“

„Prostě vylezou po větvích,“ ušklíbl jsem se, „nebo po žebříku.“

Salova fascinace lidským světem nijak neustávala, i když jsem mu o něm pověděl snad všechno. Řekl jsem mu i o válkách, o nepokojích a o zbraních, ale Sal trval na tom, že se tam stejně jednou chce podívat. Navíc, bez válek se podle něj žádný svět neobejde - k lidu, ač démonímu nebo lidskému, už to tak nějak patří.

Vlétl jsem dovnitř koruny velkého stromu, abych dosáhl i na více skryté plody. Sal vlétl za mnou a stejně jako já se zamotal do listnatých větví, které nás obklopovaly. Zvláštně se usmíval.

„Copak?“ pousmál jsem se a natáhl se pro další jablka.

„Kdyby sis teď něco mohl přát - úplně cokoliv - co by to bylo? Máš tři přání.“

Zamyslel jsem se. „Vážně cokoliv?“

Sal přikývl.

„To první by bylo setkat se opět s Rain a tátou... nebo aspoň vědět, kde teď jsou a jestli jsou v pořádku.“