Hra Se špatným Konecm

Prolog

 Malá dívka, které nebylo víc než jedenáct, seděla v trávě a pozorovala nebe, které bylo krásně modré. Něžný vánek si pohrával s jejími vlasy. Bylo teplé počasí na konci jara. Znamenalo to tedy, že vše mělo být zasazené a už se jen čekalo na sklizeň. Samozřejmě tu byli i další různé práce, ale koho by to v tenhle krásný den zajímalo? Většinu svojí práce měla hotovou a tak si mohla dopřát chvilku volna. Doufala, že sem přijde i její nejlepší kamarád. Dlouho se už neviděli a začala se o něj bát.

Ve městečku se totiž šířila nemoc, která dokázala někoho i zabít. Ani jeden z nich nebyl moc bohatý. Jejich rodiny neměli dost jídla a tak byli více náchylnější k onemocnění. Ale věřila, že se mu nic nestalo. Občas byl až moc opatrný.

Najednou zaslechla tiché kroky vedle ní a jak si někdo sedá. Nemusela se koukat, aby zjistila, kdo to je její společník.

,,Už jsem se bála, že nepřijdeš,'' řekla potichu, ,,trvalo ti to nějak dlouho.'' Zněla trošku zklamaně. Vždycky chodil ve stejný čas.

,,Promiň, ale rodičům od včerejška není vůbec dobře. Původně jsem se ani nechtěl chodit, ale řekli ať jdu." Odpověděl smutně. Tušil co jim mohlo být, ale bál se si to připustit. Bydlel v části, kde se zatím nakazilo nejvíce lidí. Nemoc se tam šířila velmi rychle, byl by to zázrak, kdyby to ani jeden z nich nechytil. ,,Bojím se o ně.'' Zašeptal potichu.

Dívka se na svého kamaráda otočila. Její pohled byl chápavý. Kolem ní, už ztratilo hodně lidí své blízké. ,, Jestli chceš můžeme pak za nimi jít. Řeknu tátovi, aby zavolal svého kamaráda. Je to doktor, třeba jim pomůže." Nabídla mu.

Chlapec se usmál a kývl. Doufal, že jim ještě nikdo pomůže. Neřekl dívce jak jsou na tom jeho rodiče špatně. Věděl, že by se o něj až moc bála. Chtěl se na chvíli zbavit toho pocitu strachu. A doufal, že mu chvilka pryč aspoň trochu pomůže. ,, Ty si myslíš, že jim pomůže? Pokud vím dobře, zatím se uzdravili jenom čtyři lidé z několika desítek.'' zeptal se. I když na to nechtěl myslet, nemohl si pomoct. Nikoho jiného už neměl.

„S tímhle přístupem rozhodně ne!'' pověděla přísně. Přece by tohle jen tak nikdo nedovolil. ,,Samozřejmě, že se vyléčí. Jsou silní.'' na chvilku se odmlčela. ,,Jinak by to s tebou nemohli vydržet.'' žertovně se na něj usmála.

,,No dovol!" opáčil jakoby uraženým tonem. ,, Se mnou žít je ta nejlepší věc, co se kde komu může stát." pokračoval hrdě s pobaveným úšklebkem.

Obě děti se nadále pošťuchovaly a škádlily. Oba zapomněly na krutý svět, který byl kolem nich a soustředily se jeden na druhého. Ptáci zpívali a slunce celou dobu hřálo. Byl krásný to krásný den, než šly sehnat doktora pro chlapcovo rodiče. Chvilku jim trvalo přemluvit dívčina otce, ale po chvilce přemlouvání se s ním domluvily. Mely štěstí, jelikož byl doktor na návštěvě a dohlížel, zda jsou všichni zdraví.

,,Keyaro, říkal jsem ti, že bys neměla chodit. Můžeš to chytit." Řekl doktor, který šel s dvěma dětma k chlapcovi domů. Byl jsi vědom rizik, ale dívka se nenechala přemluvit. I po tom co ji otec přímo zakázal jít, se proplížila, jen aby mohla jít s nimi.

,,Já vím. Samozřejmě vím, co se může stát. Ale Egil potřebuje psychickou podporu. Není to tak?" koukla se dívka směrem na tichého chlapce jdoucího vedle ní. V očích viděla jeho strach. To bylo celkem logické. ,,Co pak nevidíte ten strach a smutek v jeho očích?"

,,Key.. Vážně si neměla jít. Já se nebojím a ani nejsem smutný. Je mi jasné, že se z toho rodiče dostanou. Dneska ráno už nevypadali tak hrozně a normálně chodily. Dokonce už ani neměli tak velkou teplotu. Proto mě pustili ven." Odvětil Egil s úsměvem a nadějí v očích. Tohle byl jediný pilíř, o který se opíral. Pokud by i tahle malá naděje zhasla tak.. Tak sám nevěděl co dál. Samozřejmě, že se bál.

Doktor se nad slovy mladíka zamračil. Tyhle případy už zažil. Znal jich nespočet. Případy kdy rodiče pošlou svoje dítě jinam, jen aby je neviděli umírat. I když je pak děti najdou mrtvé, tak rodiče umírají s pocitem, že je aspoň trochu před tím pocitem ochránily. Nevěděl, jestli je i tohle ten případ, avšak byla to ta pravděpodobnější možnost. Věděl jak je na tom hochova rodina. Znal všechny rodiny v blízkém okolí, byl jediný doktor, jenž léčil lidi z chudších vrstev obyvatelstva.

Po minutě Egilovo vyčítaní se všichni tři dostali k malému domku. Už od pohledu bylo vidět, z jak chudé rodiny hoch pochází. Dům byl malý se střechou, na které byli místy vidět díry. Kolem oken byly malé škvírky, kterými muselo do domku foukat. Tenhle dům vůbec nesplňoval účel, k jemuž byl postaven. Vypadalo to, že už měl svá nejlepší léta za sebou.

Všichni šli pomalu a potichu ke vchodu. Dveře bránící vchod do budovy také neplnily svojí práci. Kdykoli je někdo mohl z jakékoli strany otevřít. Uvnitř to vypadlo o špetku lépe, než venku. Bylo to tu vybavené levným nábytkem, který se zázrakem nerozpadal. V rohu místnosti byla malá pec s vyhaslým ohněm. Napravo od ní ležel košík, ve kterém bylo pár polínek na zatápění v peci. Asi o metr dál ležela taková menší manželská postel, kde ležela dvě bledá, klidně ležící těla. Nehýbla se ani když doktor zaťukal.

Po chvilce sledování doktor pochopil situaci a smutně se na těla koukl. Tušil, že už jim nepomůže. Ale doufal aspoň, že se chlapec rozloučí. To mu bohužel nevyšlo. V tu si uvědomil přítomnost dvou malých dětí. Ale už bylo pozdě a hoch se s pláčem rozběhl k tělem svým rodičům.

Těstě před postelí se zastavil. Netušil, že to bude bolet až tak moc. Vidět jejich klidné, bledé výrazy. Vypadali jako by jen spali. Doufal v jenom spánek. Tak moc si přál, že spí. Modlil se ke všem bohům i svatým. Prosil, žadonil aby mu je zase vrátili. Odpovědi se však nedočkal. Svezl se na kolena a začal brečet. V jeho pláči šel cítit smutek, který za sebou jeho rodiče nechali. Bylo mu jedno, jestli se nakazí od těl. Všechno už mu bylo jedno. Nevnímal ani, když ho doktor popadl no náruče a vynesl ven, aby se nenakazil. Nevnímal ani, když k němu Keyara mluvila a snažila se ho utěšit. Tušil to, celý den měl ten pocit. Ale i tak doufal v něco jiného. V dobrý konec. Všechno má snad svůj dobrý konec ne?

,,Proč jsem sem šel? Proč jsem to dělal? Je to moje vina." To si pro sebe stále mumlal. Nebylo mu rozumět. Bohužel věděl co to vše teď pro něj znamenalo. Věděl co se v budoucnu stane. Tušil kolik obětí to přinese.

1 16 8 17 29 25 8 16 30 27 19 17 21 19 15 24 1 4 30 1 26.

17 29 25 8 16 21 19 15 24 1 4 30 1 26 30 8 30 8 16 8 18 12 10 34.