Temná Dědička

31 - Zpověď

• Valren •

Vzpomínky:

Vzbudily mě zvuky z jiné části domu. Unaveně jsem si promnul oči a zaposlouchal se, jestli se mi to nezdálo. Slyšel jsem kroky z chodby, potom slabší ránu, jako by někdo vrazil do botníku. Podíval jsem se vedle sebe. Druhá polovina postele byla prázdná - Avien je pryč.

Vyskočil jsem z postele a z nočního stolku jsem vytáhl nůž, který byl pečlivě schovaný v koženém pouzdře pod hromádkou sešitů. Tichými kroky jsem se vydal na chodbu. Neměl jsem křídla, co by mi při cestě zavazela, a okolí vypadalo zvláštně, i když jsem věděl, že je to můj domov.

Museli jsme se nějak dostat do lidského světa a začít tu nový život...

Je snad tohle ten den, kdy se všechno zvrtlo?

Ne... na to je příliš brzy.

Vykročil jsem ze dveří. „Kdo je tam?“  Namířil jsem nůž do tmy.

Osoba opírající se o botník ke mně zvedla pohled. „Valrene...“ Byl to hlas Avien.

Okamžitě jsem složil nůž a rozběhl se k ní. „Co tady vyvádíš?“ Natáhl jsem se k vypínači a rozsvítil jsem světlo. Strnul jsem při pohledu na svou ženu. Byla ve své démoní podobě, i když jsme se domlouvali, že v lidském světě ji nikdy používat nebudeme. Na křídlech jí chybělo několik pírek, na tváři měla saze a vlasy rozcuchané více než obvykle. Měla taky krvavé škrábance na ruce, ale tím nejhorším byl její výraz.

Klekl jsem si na zem na její úroveň a nůž jsem odložil stranou. Natáhl jsem ruku k její tváři; vyhýbala se mi pohledem. „Avien...“

„Já... já se omlouvám Valrene.“

Semknul jsem rty a svraštil obočí. „Šla jsi do démoního světa beze mě.“

Avien sklopila hlavu ještě níže.

„Jak ses tam vůbec dostala? Myslel jsem, že nemáme způsob, jak dělat portály.“

„Následovala jsem je,“ řekla tiše.

Zarazil jsem se. Vzpomněl jsem si na nepříjemné chvíle z posledního měsíce, kdy jsme se oba v práci i na ulici setkávali se zvláštními pohledy neznámých lidí. Nebylo jich moc, ale zároveň nešli přehlédnout. Rozhodli jsme se to ignorovat a jít si dále životem, jako by se nic nedělo. Ale Avien to muselo trápit více, než jsem si myslel.

„A... co se stalo potom?“ ptal jsem se.

Avien se zhluboka nadechla. Posunul jsem se blíže k ní a zkoumal její rány na rukou, zatímco se pustila do vyprávění.

„Viděla jsem, že mě dneska sledovali z práce. Snažila jsem se je setřást, ale nějak mě vždycky nenápadně dohnali. Jeden z nich musel mít stopovací schopnpsti.“

„Takže to doopravdy byli démoni?“

Přikývla. „Předstírala jsem, že o nich nevím. Do domu se bez našeho svolení dostat nemůžou, protože je chráněné kouzlem, ale... Jen jsem chtěla vědět, kdo je poslal. Proto jsem vyčkávala, než přestanou pobíhat kolem našeho domu a půjdou zpátky.“

„Ale... já si jich nevšiml.“ Večer jsem byl unavený kvůli problému v práci, nad kterým jsem přemýšlel celý den. „Proč jsi nic neřekla?“

„Nechtěla jsem tě -“

„Zatěžovat? Avien... víš přece, že se na mě můžeš spolehnout.“

Zamračila se. „Ale tohle všechno je moje vina. Utekli jsme jenom kvůli mně.“

Jemně jsem jí sevřel dlaň. „Utekli jsme společně.“ Musel jsem jí to připomínat docela často. I přes to, že už jsme byli svoji několik let, pořád byla občas odtažitá a tvrdohlavá. Věděl jsem, že za to mohlo její dětství, o kterém nerada mluvila.