I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

31

Po jídle jsme se s mamkou přesunuly do obývacího pokoje. Byl na můj vkus příliš velký, ale bylo to jejich rozhodnutí. Uprostřed místnosti byla velká hnědá pohovka ve tvaru "L" naproti ní se nacházela nádherně tmavě hnědá stěna ve které byla vestavěna plazmová televize. Z každé strany gauče se nacházelo malé křesílko s podnožkou. Mamka se usadila do křesla po mé pravici. Pustily jsme si jako za dobrých starých časů náš oblíbený sci-fi film: MORBIUS. Kdo by nemiloval Matta Smithe že? I když se z něj vyklubal záporák, stejně byl sexy a dokonalý. Jen díky němu jsme se s mamkou dříve dívali na seriál DOCTOR WHO i když mě moc nebral, jenže pohled na něj stál za to.

...

Zaslechla jsem klíč v zámku a hlasy, které se přibližovali. Víčka jsem měla těžká únavou. Na sobě jsem pocítila teplou látku. Lehce jsem pootevřela oči. Kruci, já usnula. Protáhla jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Kluci se vrátily ze zápasu. Spatřila jsem rozesmátého Johna, vedle něj rozcuchaného lehce pomuchlaného Charlieho, a nakonec za nimi mámy budoucího manžela, ale Williama ne. "Ahoj," pozdravily mě úsměvně. John se posmíval nějakému svému nevyřčenému vtipu nebo dění, které se odehrávalo na zápase. Nechápala jsem to, ale zajímal mě teď pouze William. Popadla jsem do ruky telefon, který jsem si předtím zastrčila pod jeden polštář a projela zprávy. Žádná nová zpráva. Neodpověděl mi ani nenapsal. Pohled jsem zvedla k Johnovi a zeptala se: "Kde je William?"

John si mě zmateně prohlédl a přestal se na okamžik smát. "Jak to mám sakra vědět?" Odpověděl na mou otázku ironickým tónem hlasu otázkou. "Já myslela, že šel s vámi." Odfrkla jsem si a pohled zpět sklopila k displeji. "Psala jsem mu, ale neodepsal ani jednou."

Johnův výraz se změnil z pobaveného na chápavý. "Ozve se." Pronesl klidně a sebevědomě snoubenec mé matky. Doufala jsem v to. Najednou mě to trklo. Vůbec jsem se nepozdravila s budoucím otčímem. Tohle oslovení se mi vcelku hnusilo, ale co se dalo dělat.

"Ahoj Mikeu," pozdravila jsem ho s lehce falešným úsměvem, kterého se zřejmě dle jeho výrazu ani nevšiml. Popošel ke mně blíž a s otevřenou náručí se ke mně shrbil. Objal mě tak nějak. Lehce jsem ho poplácala po zádech na náznak, že to už stačilo. "Ahoj Emily," vydechl radostně a pustil mě. Hnědé vlasy měl krátce ostříhané, tvář měl hladkou a úsměv zářivý od ucha k uchu. Na sobě měl černý úpletový svetr s černými volnějšími kalhoty.

"A já nic?" Ozvala se uraženě, ale zároveň pobaveně máma z křesla vedle mě. Mikeovi zelené oči se okamžitě odtrhly od mých a zamířily na mamku. Pospíchal k ní a usadil se na kraj. "Smrdím pivem," zaprotestoval Mike a objal mou matku. Když ji líbnul na čelo musela jsem se odvrátit. Na takovou náklonost mé matky s defakto cizím mužem jsem zvědavá nebyla.

Napsala jsem Williamovi ještě jednu zprávu: KDY DORAZÍŠ? VŠECHNO V POŘÁDKU?

Bez odpovědi. Nejraději bych se ho vydala hledat, ale netušila jsem, kam vyrazil. Mohl být kdekoli. Netušila jsem, zda zůstal někde v okolí či jel někam dál. Přesunula jsem se do svého pokoje a lehla si do postele. Převalovala jsem se ze strany na stranu a nemohla usnout. Bála jsem se o něj. Po zhruba hodině převalování a doufání, že se brzy objeví jsem se mu rozhodla znovu zavolat. „Ano?" Hovor někdo zvednul, ale nebyl to William. Byl to dívčí hlas. „Kde je William?" Vyhrkla jsem nervózně. Nechápala jsem proč by nějaká cizí žena měla zvedat jeho telefon. V pozadí šly slyšet různé zvuky. Hlasy dalších lidí. „William je zrovna indisponován," pronesla dívka pobaveně. Srdce se mi smrštilo do sebe. Píchla mě žárlivost. Hovor jsem ukončila. Podvádí mě snad? Kdo byla ta dívka? Nervózně jsem si kousala spodní ret a zírala prázdně na displej.

„Kde sakra jsi?" Vydechla jsem tiše sama pro sebe.

Když v tom mi zazvonil telefon: WILLIAM. Bez rozmýšlení jsem to zvedla. „Wille?" Vyhrkla jsem nadějně a doufala, že mu ta holka předala telefon. Nebyla jsem vůbec z ní nadšená, ale třeba byl na nějaké důležité konferenci a požádal ji, aby hovor vzala, ale proč by mi říkala něco jako indisponován. Tohle slovo se snad už dávno nepoužívá. „Jste Emily?" Ozval se cizí mužský hlas. Byl mi povědomí, již jsem ho někde slyšela. Silný britský přízvuk rezonoval sluchátkem. Nemohla jsem si vůbec vzpomenout odkud bych ten hlas mohla znát, ale rozhodně nebyl Williamův. „Ano," špitla jsem tišeji. „Jsem Sebastian." Pronesl muž klidným hlasem. Kde jsem jen to jméno už slyšela? Trklo mě to. Jednalo se o toho muže, který předtím telefonoval s Williamem a my se kvůli tomu pohádali. Ale pokud na něj má William vztek či pifku, proč by byl zrovna s ním? Takových nevyřčených otázek mi běhalo hlavou až mi z nich skoro praskla. „Kde je William?" Zeptala jsem se znova osoby na druhém konci hovoru. „Je tu s námi. Můžete prosím přijet?"

„Ano."

Muž hovor ukončil, aniž by mi nadiktoval adresu či se rozloučil. Lehce mě to popíchlo. „Jaká drzost." Procedila jsem skrz zuby. Telefon mi zacinkal a přišla mi nová zpráva z cizího čísla. Byla v ní uvedená adresa. Sice jsem netušila, proč mi - pokud se jednalo o toho cizího muže – zaslal adresu z cizího telefonního čísla, však ji mohl zaslat z Williamova, když mi z něj volal. Popadla jsem kabelku a pospíchala dolů do obývacího pokoje kde jsem spatřila mámu, jak s Mikem sledují nějakou telenovelu. „Můžu si půjčit auto?" Zeptala jsem se. Nechtělo se mi jim nic vysvětlovat, tak jsem při pohledu na jejich zmatené výrazy dodala: „Jedu pro Williama." Máma souhlasně přikývla a beze slova mi ukázala na klíče ležící na botníku v chodbě. „Děkuji."