I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

38

SOUČASNOST

EMILY 

Dle palubního počítače bylo sedm hodin ráno. Celou noc jsem jezdila sem a tam ve snaze, že naleznu cestu zpět k mamce, jenže marně. Byly jsme příliš daleko a byla příliš velká tma na to, abych to nějak zjistila. Telefon byl K.O. již několik hodin a William ho zřejmě nemohl najít.

Když konečně včera v noci usnul v autě poté, co se vyzvracel, pustila jsem všechno ven. Na povrch se dostaly mé emoce – plakala jsem, nadávala jsem, dokonce jsem se chvíli smála té ironii jako nějaký pošuk. Chvíli jsem zvažovala také to, co kdybych no nenašla – Ozval by se mi? Zapálil by ten dům? Vrátil by se zamnou?

Když jsem mu řekla, aby hádal, jak se mohu cítit, mrzel mě můj vlastní tón hlasu. Lehce jsem litovala toho, jaká zlá jsem na něj byla, jenže si to zasloužil. Vlastní hlas jsem nepoznávala, skoro jsem nemohla mluvit. Záda jsem měla celá rozbolavělá, ale věděla jsem, že nemohu nikde zastavit.

„Musíme natankovat," pronesla jsem po chvilce trapně bolestného ticha, které zaplňovalo celé auto. „Nevím, jak daleko ani jak dlouho jsem jela, ale rozsvítila se kontrolka." Dodala jsem a nespustila oči ze silnice před námi. Sotva jsem to dořekla v dály jsem spatřila pumpu. Jackpot.

Ihned, co jsme dorazily na místo, natankovala jsem a koupila alespoň dvě sušenky. V břiše mi kručelo i když jsem neměla rozhodně chuť cokoli pozřít. Bylo mi na zvracení a žaludek byl celý sevřený. Ruce se mi lehce třásly ačkoli nikoli zimou, ale únavou. Oči byly těžké a hlava mě mírně bolela. Koupila jsem nám ještě dvě studené i když vcelku předražené kávy. Obtloustlého prodavače s šedivým strništěm a 'CDčkem' na hlavě jsem se zeptala, kde se vlastně nacházíme. Muž mě hltal očima což mi bylo dost nepříjemné, ale byla jsem ráda, že u toho nebyl William. Sice jsem pořádně netušila, zda je ten typicky žárlivý muž, ale já žárlivá rozhodně byla. Nakonec mi ten chlapík prodal mapu s vyznačením umístění, kde jsme, abychom mohli trefit zpět za mamkou.

William stál vedle auta a čekal, až mu předám klíčky, aby to odřídil. „Na to zapomeň," pronesla jsem podrážděně a posadila se zpět na místo řidiče. „Proč?" Zabručel lehce podrážděně. „Máš v krvi pořád o dost víc alkoholu, než se smí." Dodala jsem a začala mu podávat sušenku společně s kávou i mapou. Zmateně si prohlédl mapu. „Budeš navigovat. Máš tam vyznačeno, kde jsme."

K mamce jsme dorazily někdy odpoledne. Byla jsem vděčná za to, že nikdo z nich nebyl doma a taky za to, že mi půjčila náhradní klíč včera – byl připevněný ke klíčkům od auta. Na Williama jsem se nechtěla ani podívat, jenže jsem z něj nějak potřebovala dostat informace. Nevyřčené otázky se mi draly na jazyk. Nechtěla jsem s tím bojovat, ale ještě chvíli jsem musela – nemohla jsem to na něj vychrlit ihned. Nejvíce ze všeho mě asi zajímalo to, co se tam přesně stalo a proč mi lhal, že si něco musí vyřídit. Také mě, ale pořád chytala otázka: Kdo byly ti lidé? Proč se tak opil? Co ho vedlo k tomu tohle všechno udělat?

„Byly to bývalí přátelé z dětství až na Sebastiana. To je můj nevlastní brácha," pronesl William, jako by mi četl myšlenky. „Ta holka Linda, děsná kráva. A ten zrzek Trevor. Sebastiana jsi poznala zřejmě podle hlasu, když mi tehdy volal."

Tak už jsem alespoň znala jméno té coury, která mi ho nemohla předat k telefonu. Vadila mi a žárlivost vůči ní a nevraživost mě pohlcovala. Přeci jenom byla oblečená jako nějaká děvka. Neměla bych myslet na takové věci, ale žárlivost mě bodala přímo do srdce a krku.

Byla jsem sice ráda, že mi jednu věc objasnil, ale to nevysvětlovalo zbytek. Všechny otázky na jazyku jsem spolkla společně s knedlíkem, který se mi dral do krku a vyslovila jedinou otázku: „Proč?"