V 7:30 nás probudil můj mobil (stále mám jako vyzvánění Anthem Part Two), daly jsme si silnou kávu a vyrazily jsme na autobus. Tím jsme odjely na Rossio, což je jedno z místních nádraží, a v 11:01 jsme nasedly do vlaku směr Sintra. Spolu s námi nastoupili i buskeři s akordeony (kteří nám narušili náš pokus o spánek) a zahráli Despacito.
O 45 minut později jsme, spolu s mnoha turisty, vystoupily v naší destinaci. Uličky města byly přeplněné, tudíž jsme to směřovaly k ne tolik frekventovaným místům, než jsme se odhodlaly k hodinovému výšlapu na hrad. Ovšem hned u rozcestníku na začátku cesty stála policistka, která nám řekla, že horní část je celá uzavřená, prý kvůli hrozbě požáru (na jihu jich momentálně pár je). Naštěstí od pondělí by mělo vše fungovat. Míša byla poněkud znepokojená, tak jsem se podívala do mapy a zjistila jsem, že se ze Sintry autobusem můžeme dostat na Cabo da Roca. Změnily jsme tedy plány a ve 12:33 jsme seděly v autobuse smět nejzápadnější bod pevninské Evropy. V autobuse seděla moc pěkná holčička, která si nás zvědavě a podezřívavě prohlížela.
Ve 13:13 jsme byly v cíli. Šly jsme tedy kolem majáku k vyhlídce na nekonečný oceán a po skalnatém povrchu jsme popošly na další. Tam jsem si všimla, že pod útesem je malá pláž s oválnými kameny, které omývaly rozbouřené vlny. Na jednom z těch kamenů seděli dva lidé. Dostala jsem tedy nápad, že se tam musím také podívat. Míša byla proti, že je to moc daleko a ten výšlap zpět bude vražedný. Vydala jsem se tedy sama.
Cesta dolů byla zajímavá, protože jsem nevěděla, kudy se tam dostat, ale šla jsem po něčem, co vypadalo jako cesta. V polovině sestupu jsem narazila na dva muže, které jsem předtím na pláži viděla. Prohlédli si mě, něco si řekli a pozdravili jsme se. Těsně za nimi se nacházel skalnatý sestup o výšce 1,5 m bez jediného úchytového bodu a hned za ním sráz, na jehož vrcholku visel provaz. Hned mi došlo, proč si mě ti dva muži tak prohlíželi. Měla jsem na sobě dlouhou sukni a sandály. Pro mě to ovšem bylo dobrodružství a s radostí jsem se po provazu spustila dolů.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem se konečně dostala na pláž, pocítila jsem neuvěřitelnou svobodu. Byla jsem v cíli a sama na vlastní pěst! Pomocí samospouště jsem si udělala několik fotek a našla si malý kámen, který mi poslouží jako suvenýr. Vody jsem se ovšem nedotkla, ty kameny nevypadaly úplně stabilně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Míša mi mezitím napsala, že si zašla na oběd, tak jsem šla za ní. Cestou jsem so studenou vodou polila hlavu i šátek, abych ten strmý výstup přežila (v tom měla Míša pravdu). Také jsem prošla kolem cedule, která vyhrožovala, že za cestu na útesy hrozí pokuta (ups). Poté jsme se společně vydaly po útesech na druhou stranu od majáku, chvíli jsme poseděly na výhledu na Praia de Ursa a šly jsme zpět na autobus, bylo 16:45.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Domů nás doprovázely serpentiny, což můj žaludek úplně nepotěšilo. Vzala jsem si tedy kinedryl, který mě ale bohužel neuspal. V Sintře jsme v půl šesté nastoupily na vlak směr Oriente (další Lisabonské nádraží). Odtamtud jsme jely domů. Ve Formeze jsme se ještě stavily v jednom z místních krámků, kde jsme si koupily 4 houstičky. Prodavačka byla neskutečně milá, přestože nám nerozuměla ani v jednom jazyce. Na chvíli se mi povedlo přeskočit i do španělštiny, abych jí řekla, že jsme Češky. Tomu rozuměla.
Před osmou hodinou už jsme byly doma a večeřely jsme. Já si vyprala nějaké oblečení, Míša mezitím přichystala Camp Rock 2. Pak jsme jen popíjely sangrii s pomerančem. Spát jsem šla kolem půlnoci.
