Budík sice zazvonil v osm, já se ovšem vykopala z postele až o čtvrt hodiny později. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale ještě více se mi nechtělo opustit Formegu. Věděla jsem však, že mě čeká další dobrodružství a v tom jsem se opravdu nemýlila. Naše ubytování jsme opustily v 10:40. Někdy v první čtvrtině cesty se držadlo mého kufru rozpadlo na sedm částí. Musela jsem tedy svého mazlíka nést v náruči (připomínám, že vážil 13 kilo), než jsem vymyslela provizorní řešení - zaseknout tam to madlo a tlačit kufr před sebou (samozřejmě se to neustále rozpadalo).
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V 11:08 jsme dorazily na Pragal, ono nádraží, které Míša včera omylem objevila. Vlakem jsme dojely na Sete Rios, odkud jsme o hodinu později (tedy ve 12:30) odjely autobusem na sever. Po cestě jsem zahlédla spoustu větrných mlýnů, dinosaury na kruhovém objezdu a rastamana v plavkách (položku z mého seznamu, kterou jsem vyškrtla, protože jaká je pravděpodobnost, že na něj narazím?).
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ve 14:06 jsme dorazily do Peniche. Město se nachází na poloostrově, je celkem malinké a útulné. Po vystoupení z autobusu nás ihned ovál studený vítr a já věděla, že následující týden bude počasí na mé straně. Míša našla adresu našeho ubytování, prý necelé dva kilometry od autobusového nádraží, a vyrazily jsme. Můj kufr mi během cesty spadl na nohu a odřel mi kotník. Městský povrch se mu úplně nelíbil (obzvlášť ten úsek s pískem), mé provizorní řešení selhalo, a tak jsem opět kufr nesla v náručí.
V momentě, kdy jsme stály na adrese našeho Airbnb, Míša volala hostitelce, která jí řekla, že jde před dům. Místo ní však z domu vyšly dvě stařeny, které nás již pár minut pozorovaly oknem a ptaly se nás, co hledáme, bohužel portugalsky. Jazykovou bariéru jsme nebyly schopny prolomit, proto jedna z důchodkyň zazvonila na sousedku v protějším domě, která trochu mluvila anglicky. Ukázaly jsme jí mapu s tím, že adresa i číslo popisné sedí. Sousedka to přetlumočila kamarádkám. Všechny jsme pak přešly k dalšímu domu a zazvonilo se na další sousedku. Samozřejmě jsme jí opět ukázaly adresu a babičky spolu se sousedkami kroutily hlavou. Řekly nám tedy, ať jim dáme číslo na naší hostitelku. Jedna ze sousedek si vzala Míši mobil a diktovala. Kolem procházel z nákupu starší pán, který se k nám ihned přidal a nadiktoval poslední tři číslice. Od hostitelky pak zjistili adresu, na které na nás čekala a pán se rozhodl, že nás tam dovede. Odložil tedy na ulici tašku s nákupem a udal směr.
Jak jsme postupně procházeli ulicemi (já stále nesla rozpadlý kufr), náš dočasný průvodce každému na ulici říkal, co se stalo a kterou adresu hledáme. V jedné ulici se šel zeptat i do masny. Postupně o nás věděla skoro polovina Peniche. Míše i mně ale přišlo divné, že nikdo z místních neví, kde naše adresa je. Na jedné ulici před minimarketem seděla skupinka lidí. Pán jim opět vyprávěl náš příběh a ti nás nasměrovali do ulice o blok vedle. Čísla ovšem neodpovídala, tudíž jsme se museli vrátit. Skupinka sedící před obchodem se nám smála a z okének vykukovali další lidé. Mezitím jsem volala naší hostitelce, která nám znovu upřesnila adresu a pán, přesvědčený o tom, že na konci ulice na nás čeká cíl, se s námi rozloučil. Prošly jsme tedy i potřetí kolem skupinky před obchodem a v 15:00 jsme konečně byly v cíli, tedy na adrese Rua de São Marcos 70. Já byla naprosto nadšená, protože jsme kolem domu už jednou procházely a já se přála, abychom mohly bydlet v něčem podobném.
Dům měl na zahradě surfařskou výzdobu, staré kufry a nápis ve stylu hippies (uvnitř byl ještě zajímavější). Ze dveří už na nás mávala naše hostitelka Monica. Na mapě jsme jí ukázaly, proč jsme se k ní nemohli dostat. Problém byl ihned odhalen - mapa nás posílala z druhé strany domu, tam už ale stál jiný dům, v jiné ulici. S našimi zachránkyněmi tedy sousedíme.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Monica nám přidělila pokoj s balkónem a provedla nás po domě. Pak jsme se posadily na zahradě, kde nám ukázala mapu a povídala nám, co je v okolí zajímavého. Místo nás pak zavolala do surfařské školy a domluvila nám na zítra první lekci i s odvozem. S Míšou jsme se poté vydaly na procházku po okolí, jinak řečeno na "cestu pro jídlo". Prošly jsme tři supermarkety, z každého jsme si něco odnesly.
V 18:45 Míša večeřela v pokoji, já se uchýlila na zahradu. Cestou jsem potkala všechny obyvatele domu. Spolu s námi zde bydlí otec se synem (Italové), Jerry (Belgičan, který si myslel, že jsme z Irska, když nás zaslechl mluvit česky), jeden mladý pár - Bianca (Maďarka) a Théo (Francouz) a Mina (Němka), která bydlela v našem pokoji, než jsme dorazily. Na zahradě křičela spousta racků a foukal studený vítr, ale bylo mi tam krásně. Italský táta nás pak všechny obcházel, jestli nechceme ochutnat carbonara, což jsem odmítla, ale přišlo mi to od něj milé.
K večeru Míša našla papíry a zahrály jsme si Země, město. Obě jsme skončily se stejným počtem bodů (855). Všimly jsme si, že se všichni scházejí a zahradě, tak jsme vzaly lahev vína a připojily jsme se k nim. Postupně jsme se seznamovali. Francouzský mladík studuje vinařinu (a dlouho nám trvalo ho přesvědčit, že mu to věříme, protože u nás na Moravě je to běžné) a Mina je učitelka zpěvu a hudby. Když se ukázalo, že jsme obě hudebnice, Jerry z ničeho nic přinesl cajon, chrastítka a kytaru, která mi ihned skončila v rukou.
Večer jsme strávili v příjemné společnosti hraním, popíjením vína (Monica nám nalila 50 let staré portské) a já byla v ráji. Na dobrou noc jsem zahrála Leaving On A Jet Plane a kolem jedné v noci jsme to zabalili.
