I dnes jsme vstávaly poměrně brzy - v 7:45. Uvařily jsme si poslední kávu z naší skleničky a dojedly jsme poslední pečivo k snídani. Z domu jsme odcházely v 8:45, ale šly jsme jen do přístavu, takže jsme ani nemusely spěchat. Dnes nás čekalo souostroví Berlengas, kde je rezervace racků a je zapsané na UNESCO. Naše loď vyplula v 9:30. Byl to malý katamarán s horní palubou, na které jsme byly my. Cesta pro spoustu cestujících příjemná nebyla. Foukal ledový vítr, vlny s námi houpaly o sto šest a pár lidí za námi využilo pytlíky na zvracení. Mimo nich se spolu s námi na lodi objevilo pár českých turistů.
Na Berlengas jsme připluly v 10:30. Všichni turisté ihned spěchali k majáku, proto jsme se rozhodly jít na opačnou stranu, kde byla vyhlídka. Povrch byl skalnatý, bez zeleně, všude bylo racčí peří a ještěrky. Jediné, na co se dalo koukat, byla průzračná azurová voda, ve které bylo několik ryb. Ale rackům dávám kredit za to, že na rozdíl od těch v Peniche drželi zobák. Výstup k majáku byl mírně do kopce, poté se cesta snižovala po schodech k Forte de São João Batista das Berlengas; krásná pevnost s kamenným mostem, ovšem obklopená turisty, kteří si fotili jedno selfie za druhým. Vyšlapaly jsme tedy kopec zpátky nahoru a necelou hodinu jsme seděly v přístavu, než připlula loď.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ostrov jsme opustily ve 13:00 a do přístavu připluly ve 13:50. Míša se ihned vrhla na balení, já chvíli sledovala Hannah Montanu a po vyklizení prostoru jsem se na balení vrhla též. Za odměnu, že nám to šlo tak rychle, jsme se přesunuly na zahradu, kde jsem to na lehátku po dobu 4 hodin zalomila. Když jsem se probudila, u stolu seděl Alejandro, Monica a její kamarád Alex pocházející z hranic Ukrajiny a Polska. Později se k nám připojila Bianca a Théo (kteří také byli na Berlengas, jen je to tam oslovilo daleko více než nás), Monica uvařila těstoviny s rybou a krevetami. Trochu jsem ochutnala, ale i tak kreveta mi smrděla, takže jsem se později dojedla salátem. Monice jsem to i tak pochválila, kdyby mi nevadil ten rybí smrad, bylo by to výborné (tu druhou část jsem jí neřekla).
V rámci poděkování za večeři mě Monica poprosila, ať si vezmu kytaru a ještě jim zahraji, protože jsem prý od roku 2014 (kdy dům proměnila v ubytování) člověk s nejhezčím hlasem, což mě hrozně potěšilo. Théo si opět vzal cajon a hráli jsme stejně jako tu noc, kdy jsme s Míšou přijely. Alex s Alejandrem (tocallos = dva lidé sdílející stejné křestní jméno), kteří nám rozlévali portské v opravdu velkém množství, mi vzali mobil, aby s námi mohli zpívat text. Ve finále recitovali celý text mimo rytmus, včetně vepsaných akordů. Míša si vzala můj foťák a vyfotila pár hodně autentických fotek. Théo poznamenal, že je znát, že hraji sólo, protože hrozně utíkám rytmu, za tento postřeh jsem mu vděčná. Mimo jiné si všiml, jak moc mám spálenou pravou ruku a divím se, že jsem si toho nevšimla i já, protože mé zápěstí bylo fialové a oteklé. Na dotek hořelo.
Během večera jsme hráli spoustu písniček, včetně soundtracku z Into The Wild, Champs Elysées a Mezi Horami. Poslední písničkou byla Rattlin' Bog. Když jsme společnost rozpouštěli, všimla jsem si, že na lahvi od vína je hlemýžď. Z legrace jsem ho dala Théovi před obličej (protože Francouz), což on vzal naprosto seriózně a šnek se na chvíli ocitl v jeho puse.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Loučení bylo jedno z nejtěžších. Monica mi opakovala, jak navždy budu "her little Amy McDonald" (prý mám podobný hlas), Théo na to řekl, že já budu jeho McDonald. Všichni jsme si poté vyměnili kontakty a slíbili jsme si, že se za rok vrátíme. Byla jedna ráno, když jsme šly s Míšou spát.
