Destructive Storm [CZ] ✓

27. | Co uděláme teď?

Nikdy v životě mi na něčem nezáleželo tolik jako právě teď v tenhle okamžik. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na malou Melanie, která se lehce dostala do mého srdce. Čím déle jsem v její přítomnosti byla, tím více jsem si začínala uvědomovat, že ji beru jako by byla mou vlastní dcerou. Možná právě proto jsem teď byla tak vyděšená, když jsem zjistila, že je nezvěstná. Cítila jsem se úplně stejně, jako když jsem se dozvěděla, že jsou oba moji rodiče mrtví. Nechtěla a ani jsem si nedokázala představit, co by se stalo, kdybych Melanie nenašla. Tuhle možnost jsem zamítla v okamžiku, kdy jsem se se svým pomyslným záchranným týmem vydala do lesa na sebevražednou misi.

Aaron mi rozuměl, tím jsem si byla jistá. Moc dobře věděl, jaký to je pocit, když nevíte, jestli vaše milovaná osoba žije, nebo ne. Sám Emmu hledal několik dlouhých týdnů a nevzdal to s ní ani na její smrtelné posteli. Ohledně Seana jsem si moc jistá nebyla, ale na druhou stranu jsem věděla, že mi chce pomoct. Měla jsem totiž pocit, že se za Melanino ztracení tak trochu vinil. Byla to sice jen shoda okolností, ale Melanie přeci jen utekla kvůli Aaronovi a Seanovi. Kdyby mě v první řadě neunesli, nemuseli bychom tuhle nepříjemnou situaci vůbec řešit.

„Jsi hodně vystrašená," poznamená Sean to, co je na první pohled úplně zřetelné. Chci se ho zeptat, čím jsem to na sobě dala tak znát, ale neudělám tak. Sean mi na nevyřčenou otázku odpoví sám, čímž mě překvapí. Možná máme mnohem větší spojení, než jsem se domnívala. „Vykračuješ urychleně a nedáváš pozor na své okolí. Luk svíráš tak pevně, že se nemálo obávám, že pod vlivem tvé síly praskne v základech."

Nad jeho slovy se pozastavím a pohlédnu na svou pravačku, která skutečně až příliš pevně svírá tělo mého luku. Mírně jí povolím a všimnu si, že se nezdravě třese. Nemám na to co říct, a tak radši pokračuju v cestě. Sean se ode mě odpojí a rozhodne se kráčet vedle Aarona. Něco si mezi sebou špitají a já usoudím, že to nepotřebuju slyšet, ať už je to cokoli.

Zdálo se to jako hodiny, než jsme se konečně dostali k nějakému pokroku. V tu dobu jsme prošli snad celým lesem. Sehnu se k zemi a mezi dvěma prsty sevřu bílý látku, která je mi povědomá. Zatímco se mě Aaron a Sean ptají, jestli jsem něco našla, snažím se látku identifikovat. Je to šátek, krásný bílý šátek s motivy kytiček.

„Jo," souhlasím a postavím se na nohy. Otočím se, abych svým přátelům čelila, a ukážu jim šátek, který jsem před momentem našla. „Našla jsem," odmlčím se, protože se mi očí derou slzy, „tenhle šátek. Patřil Melanie."

Sean si ode mě šátek beze slova vezme a zkoumavě si ho prohlíží, jako by se ho snažil identifikovat. Prohlížím si ho spolu s ním a k mému šoku si všimnu něčeho, co jsem zprvu neviděla. Skvrnek, které na bílém šátku působily jako pěst na oko. Nyní už byly trochu zahnědlé, ale stále jsem poznala, že je to krev.

„Panebože," vydechnu zděšeně, „to je krev."

„To ještě nic neznamená, Kathleen," ujišťuje mě Sean, ale já vím své. Krev nikdy neznačí nic dobrého. Obzvláště když jsme krev našli na šátku, který se volně válel na zemi. Melanie ho mohla v lese nechat schválně, aby se podle něj vrátila na silnici, ale také ho klidně mohla ztratit. Někdo ji mohl nahánět. Ať už člověk, nebo Šedivec. Tady v lese nebyla v bezpečí, jestli tu ještě stále byla.

„Nezvládám to, Seane," špitnu se slzami v očích, které se mi pomalu začínají přelívat přes oční kanálek a tvoří po sobě mokrou cestičku na mých tvářích. „Nejsem připravená ztratit dalšího člověka, kterého tolik miluju. Nejdřív to byl můj táta, potom moje máma... moje nejlepší kamarádka. Málem jsem přišla o všechny své přátele, pak o Olivera," vysoukám ze sebe celý list lidí, které jsem ztratila, nebo málem ztratila. „Jsem chodící katastrofa. Kam se pohnu, tak někdo umře. Tohle... tohle je jen moje vina. Všechno je to moje vina."