Temná Dědička

37 - Ceremonie

• Valren •

Žil jsem ze dne na den. Bloudil jsem po obrovském městě pátraje po stopách, ale žádné další jsem nenašel. Nechtěl jsem Gurander opustit, protože jsem měl pocit, že jsou mé odpovědi tady. Tak proč jsem žádné další nenacházel?

Došel jsem doprostřed malého náměstí a posadil se k fontáně. Na druhé straně si hrála skupinka dětí a snažily se jeden druhého strčit do vody. Pousmál jsem se. Potom jsem se opřel o kamennou zídku a přitáhl jsem si kapuci více do čela.

Za ten čas už mi došlo, že má ztráta paměti musela nějak souviset s Avien. Konkrétněji tedy s démony, kteří ji hledali. Pamatoval jsem si jenom ten den, co se vrátila uprostřed noci. To byla má nejčerstvější vzpomínka - ale i ta musela být stará alespoň deset let.

Zaslechl jsem rozhovor okolo procházejícího páru.

„Nemůžu uvěřit, že opravdu našli prvního Dědice," šeptala dívka svému partnerovi.

Démon s krátkými vlasy přikývl. „Po všech těch letech od doby, kdy proroctví vzniklo... Je to zázrak."

„Těším se na jejich svatbu!"

„No jo, ty jsi vlastně fanynka Hesperiz..."

Dívka si založila ruce. „Každý by měl podporovat své vládce - nebo tedy budoucí vládce. Ale ta svatba bude určitě úchvatná! Kéž bych taky takovou mohla mít..."

„Ty chceš svatbu?" Mladík se netvářil příliš nadšeně. Možná i trochu překvapeně.

Zamračila se na něj. „Už by bylo načase."

„No jo..." Nervózně se podrbal na zátylku.

Pokračovali dále, ale zašli už příliš daleko, takže jsem další slova neslyšel. Zvedl jsem se ze svého místa a obrátil jsem se. Díval jsem se do dálky k modravé siluetě paláce, který patřil rodu Kradwizů.

Kradwiz byl vlastně ten, kdo poslal na Avien tu špiónskou skupinu, blesklo mi hlavou.

Zamračil jsem se. V paláci se něco děje. Nevěděl jsem, jak moc to souvisí s mým případem - jestli vůbec - ale neměl jsem z toho dobrý pocit.

Možná bych se tím směrem měl vydat. Co když se Kradwizovi Avien podařilo unést a drží ji tam?

„Proč mě to nenapadlo dříve?" zamumlal jsem naštvaně. Zvedl jsem ze země svou brašnu a přehodil ji přes rameno. Zdá se, že jsem opět našel svůj směr.

...

∆ Cass ∆

Obrovský vysoký chrám byl plný démonů, co se na obřad přišli podívat. Čekal jsem na balkóně v nejvyšším patře a sledoval dění pod sebou.

Bylo mi zle.

Na sobě jsem měl navlečené další drahé hadry, které byly sice nádherné, ale ani jsem se na sebe nemohl podívat do zrcadla.

Mám si vzít ji? Hesperiz? Možná jsem měl zdržovat své přípravy a schválně se v hodinách historie tvářit, že jsem neschopný student. Možná jsem měl při šermu padat na zem a nebo jsem se měl zabarikádovat v pokoji, udělat aspoň něco, cokoliv... Cokoliv, jen aby mě neuznali za vhodného člena rodu.

Nechali mě i složit přísahu. Za svitu měsíce uprostřed temného nádvoří; držel jsem knihu a citoval slib, který jsem i podepsal a zpečetil vlastní krví.

Přál jsem si ten papír spálit.

„Jste nervózní, Cassiane?"

Pohlédl jsem na Neiru, která stála poblíž. Odvrátil jsem pohled. „Nejsem."