Zástava

Prolog - Irské války

Poznámka autorky na úvod: Tento příběh je součástí velmi volně navazujících povídek inspirovaných kouzelnickým světem Harryho Pottera od J.K. Rowling.

Většina příběhů je psaná tak, že je možné číst je bez znalosti ostatních. Některé však obsahují spoilery na další a je ideální přečíst si je v pořadí, ve kterém byly vydávány.

Dosud vydané příběhy jsou:

1) Zástava (Děj 1973/1974)
2) Potomci Bradavic: Nová generace (Děj 2022/2023)
3) Pod souhvězdím medvědice (Děj 2023)
4) Ráchel (Děj 1997/1998)
5) Dinah (Děj 1998)
6) Důvod žít (Děj 2002)
7) Zlomeni (Děj 2002)
8) Mělo to tak být (Děj 2002/2003)

Užijte si příběh :-)

Ten den hustě lilo. Příšerný den pro bitvu. Podle ní byly všechny dny pro bitvu příšerné. Protože příšerné byly už bitvy samy o sobě. Nenáviděla to. Z celého srdce. Ale prakticky nic jiného poslední měsíce neznala. Musela. Musela bojovat ve jménu svého rodu. Po boku své rodiny. Po boku jejich spojenců.

Nechápala to. Unikal jí smysl. Vždyť už snad ani nevěděli, kdo to celé začal. Nechtěla zabíjet. To se příčilo její podstatě. Proto v bitvách nikdy nezabíjela. Ale někdy ubližovala. Ano, to musela. V sebeobraně.

Aby ulevila svému svědomí, tak léčila. Po nocích studovala. Vařila lektvary. V bitvách se starala o raněné. Protože když se jim dostalo včasného ošetření, zvýšila se jejich naděje na přežití. Pokud se je podařilo po boji přemístit do bezpečí. Ona sama nežila. Přežívala. Její život jí z kořenů vyrvala válka. Ukradly jí ho spory rodů, kterým nerozuměla.

Proplétala se bojovou vřavou. Vyhýbala se kletbám. Kryla se štítovým kouzlem. Boty jí podkluzovaly a byla promáčená na kost. V tom marastu a změti lidí těžko rozeznávala, kdo vlastně patří na kterou stranu. Nepřišla zabíjet. Přišla se bránit. Přišla pomáhat. To bylo její předsevzetí. Nikomu život nevzít a zachránit jich tolik, kolik dokáže.

Zahlédla svého bratrance. Toho, kterého měla nejraději. S někým bojoval jeden na jednoho. A boj to byl hodně tvrdý. Nepoznala jeho protivníka. A bylo jí to vlastně ukradené. V dešti a blátě jí připadalo, že proti bratranci stojí snad nějaké monstrum. Příbuzného identifikovala spíše podle jeho pohybů, než proto, že by rozeznala jeho rysy. Ty byly potřísněné rozmáčenou hlínou. A krví.

Vyslali proti sobě současně kletbu. Naráz oba zasáhli a padli k zemi.

„Jacobe," vykřikla a několika skoky byla u něho. Zakryla je štítovým kouzlem a honem prováděla protikletbu. Krvácel. Neztrácet čas.

Protivník ležel v kaluži, v níž se mísila jeho krev s bahnitou vodou. Byl na tom stejně špatně jako její bratranec. Na tváři se mu šklebila škaredá rána. Proč? Proč si navzájem tak ubližovat?

Viděla, že bitva pro dnešek nejspíš končí. Většina bojovníků, alespoň těch, kteří přežili, se začala přemisťovat. Bojištěm se ozývalo jedno prásknutí za druhým. Jacob se začal probírat, ale byl ztrátou krve zesláblý. Zaznamenala, že se k nim poklusem blíží její bratr. A o trochu dál také někdo z nepřátel.

„Logane, pomoc!" vykřikla. Zvedl jejich bratrance na nohy a s její pomocí ho podepřel.

„Přemístím nás!" zařval.

Pohlédla na zkrvaveného muže ležícího v blátě. Přišla jich zachránit tolik, kolik dokáže. Těsně před tím, než ucítila škubnutí kolem pasu a vše zčernalo, vyslala protikletbu.

Poslední věc, kterou viděl, byly oči nepřítele. Oči plné milosrdenství, se kterým se doposud nesetkal. Ty nejkrásnější oči na světě.

***

„Další raněný," řval, když se přemístili do haly domu, která sloužila jako provizorní ošetřovna.

Nářek plnil vzduch. Chtěla se vydat pomáhat. Drsně jí sevřel paži a zastavil ji v pohybu. Bude mít zajisté zase modřinu.

„Ty ses snad zbláznila," syčel nenávistně mezi zuby. V tu chvíli se vedle nich objevil jejich otec. Právě včas, aby slova svého syna zaslechl.

„Co vyvedla?" zeptal se.

„Poslala protikletbu na nepřítele!"

„Cože?" Uchopil dceru za obě ramena a zatřásl s ní tak brutálně, až jí do očí vyhrkly slzy. „Proč? Kdo to byl?"

„Netuším. Byl celý od bláta a krve. Jen tam bezmocně ležel. A já už nemůžu ubližovat! Copak to nechápete? Nemůžu se s klidem dívat, jak kolem mne lidi umírají. Jak je zabíjíte! Já už nechci!"

Prudce ženu odstrčil, až upadla na zem. Díval se na ni se směsicí opovržení a zklamání.

„Stahuji tě z boje. Očividně na to nemáš. Buď si na ošetřovně. Tam to tvé útlocitnosti snad bude vyhovovat lépe!"

***

Probral se uprostřed ošetřovny. Starší lékouzelník, který se staral i o jejich spolubojovníky, se nad ním s obavami skláněl. Očividně si oddechl, když přišel k sobě.

„Merlinu díky. Měl jsi neskutečné štěstí!"

Zamžoural na něho zpod přivřených víček.

„Někdo na tebe vyslal protikletbu. Tím nám získal čas. Jinak bys už nebyl mezi živými."