#Someday

45. část - Happy end?

Odtáhla jsem se od ní a koukala jsem jí do očí. "Já musím. Není to bezpečně kdybych tady zůstala.. pro nikoho. Neříkám, že je to napořád. Slibuju, že se ještě někdy uvidíme."

"Mám dojít za Kate a říct jí to?" hlas mi přeskakoval. "Já myslím, že musíš. Nikdy by ti neodpustila, kdyby jsi jen tak zmizela a ani se s ní nerozloučila." máma mě pohladila po ruce a s povzbudivím výrazem ukázala na schody. Silně jsem se nadechla a zvedla jsem se. "Mám jít s tebou?" zeptal se Dylan. "Ne, to je v pohodě. Musím to zvládnout sama." falešně jsem se usmála a pomalu jsem šla po schodech nahoru.

Ruce se mi třásly a měla jsem knedlík v krku. Neměla jsem tušení jak jí to vysvětlím, protože ji nemůžu říct všechno. Stála jsem před dveřmi jejího pokoje ale neodvážila jsem se je otevřít. Nakonec asi po 5 minutách neustálého zérání na dveře jsem je pomalu otevřela.

Vešla jsem do pokoje a viděla jsem Kate, jak sedí na posteli a kouká se na něco v televizi. "Můžu na chvilku?" zašeptala jsem. Kate se usmála a vypnula televizi. Sedla jsi si k ní na postel a nevěděla jsem jak mám začít.

"Kate, musím ti něco říct.." zakoktala jsem se a nebyla jsem schopná dokončit svoji větu. Nevěděla jsem jak bude reagovat a už vůbec jak ji to mám říct. Je to moje malá sestřička a já jsem jí vždycky slibovala, že tu budu s ní a nikdy ji neopustím. Ne jako táta.

Seděla jsem vedle ní na posteli a už jsem ze sebe nemohla dostat ani slovo. Pozorovala jsem její nechápavý výraz a jen jsem seděla. Přemýšlela jsem co jí mám říct, jak jí to mám vysvětlit. Jak jí mám vysvětlit, že ji opouštím a nemůžu jí říct proč? Nechci ji tu nechávat ale musím.

"Řekneš mi o co jde? Začínám se bát." šeptla. "Já-já.. musím odjet na nějakou dobu.. Nemůžu ti říct proč ale musíš mi věřit, že to nedělám jen tak a že se zase vrátím. Pochopím, když se na mě naštveš nebo když už mě nebudeš chtít vidět nikdy ale věř mi, že nechat tě tady je to poslední co bych chtěla." slza mi stekla po tváři a já jsem ji rychle utřela. Kate nic neřekla jsem mě silně objala a začala plakat. "Pššt, neplač prosím.. Všechno bude v pořádku. Já se vrátím.." hladila jsem ji po zádech a snažila jsem se ji uklidnit. "Slíbila jsi, že nikdy neuděláš to co táta." vzlykla.

"Nedělám to samé. Chráním tím tebe i mamku, není to napořád. Já se zase vrátím a neznamená to, že tě přestávám mít ráda nebo něco takového." slabě jsme se pousmála. Znovu jsem ji objala a pohladila jsem ji po vlasech. "Budeš mi chybět." vzlykla. "Ty mě taky, nejvíc ze všech. Hned jak to půjde tak jsem zpátky" dala jsem ji pusu na čelo a pomalu jsem se zvedala z její postele. Smutně se na mě podívala a já ji zamávala. "Mám tě ráda" řekla jsem a vyšla jsem z pokoje.

Ještě si potřebuju promluvit s mamkou. Došla jsem zpátky do obýváku a mamka seděla na gauči sama. "Kde je Dylan?" pousmála jsem se. "Dělá čaj" odpověděla. "Potřebuju ti ještě něco říct..." zasekla jsem se a sedla si k ní. Mamka se na mě vážně podívala a já se nervózně usmála. "Je těžké ti to vysvětlovat, vím, že jsem mladá a tak ale stalo se to a já už to měnit nebudu ... Prostě..............."

*na letišti*

Sedím v letištní hale a potí se mi ruce, pořád se rozhlížím kolem sebe jestli nás někdo nesleduje. "Bude to v pohodě. Všechno už  bude v pohodě." Dylan mě pohladil po zádech  já si položila hlavu na jeho rameno. Každou chvíli by se tu měl objevit jeden z tátových mužů.

Během pár minut se tak i stalo. Stoupl si před nás a hlavou nám naznačil, že máme jít za ním. Zvedla jsem se společně s Dylanem a ten mi stiskl ruku. Cítila jsem se vedle něj aspoň trochu v bezpečí. Došli jsem až k menšímu letadlu a nastoupili jsme do něj.

Seděli jsem na pohodlných kožených sedačkách a čekali jsem co se bude dít. Najednou mi mobil oznámil novou zprávu. Nevěděla jsem kdo by mi mohl psát. Mám nové číslo i telefon aby mě nikdo kvůli němu nemohl najít. Se strachem jsem otevřela zprávu od skrytého číslo a při čtení té zprávy sem málem zapomněla dýchat.

Od: Unknown

Snad  si nemyslíš, že jsi jediná co ví tvé malé tajemství. Vím moc dobře, že už by ses neměla bát jen o sebe a o toho tvého hrdinu. Myslím, že si ještě rozmyslím, jak s tím naložím.

Oklepala jsem se snažila jsem se vzpamatovat. Zničehonic se ozvali výstřely. Vyděšeně jsem se podívala na Dylana a ten mě chytl za ruku. Slyšela jsem zabouchnutí vchodu do letadla a najednou jsme začali stoupat. Podívala jsem se z okénka a viděla jsem jen pár postav. Najednou bylo vidět jak někteří z nich padají na zem a nehýbou se.

Dál už jsem nic neviděla, letadlo už bylo moc daleko. Dylan se na mě podíval a slabě se pousmál. "Oni se o to postarají. Nás dva už nikdo neohrozí." pohladil mě po vlasech. "Nás tři" sama jsem si nejdřív neuvědomila, co jsem řekla . Prostě to ze mě šlo samo. Už mu konečně musím říct pravdu.

"c-co?" zakoktal a vykulil oči. "Já.. Já. Promiň.. Prostě se to stalo... Já.. Jsem těhotná."  podívala jsem se dolů a bála jsem se jeho reakce. Najednou jsem ucítila silné ruce okolo mého těla. Podívala jsem se na něj a on se usmíval. Usmíval se tak moc jako nikdy předtím. Došli mi slova. Jen jsem se na něj dívala a čekala jsem co řekne. "to je dokonalý." políbil mě. "nikdy jsem to naplánoval tak brzo ale když už se to stalo tak to tak být mělo a já jsem ten nejšťastnější na světě." nadšeně vypískl a znovu mě políbil.

"Miluju tě" šeptla jsem.

"Miluju tě.... Vás."

---------------
Takže jsem moc ráda, že jsem se konečně dokopala k tomu to dopsat. Doufám, že jsem nikoho nezklamala a že se příběh aspoň někomu líbil:)
Všem vám moc děkuju za podporu a za to, že jste se mnou měli trpělivost!!!!:)
DÍKY DÍKY DÍKY!!!!! <3