STORY OF EVIL - SKUTEČNÝ PŘÍBĚH RILLIANE

UKRADENÉ DĚTSTVÍ

Můj život se měl brzy změnit. Spousta lidí si myslí, že život princezny je pohádkový, ale opak je pravdou. Náročné lekce a královské protokoly byly někdy možná až příliš pro šestileté děvčátko, kterým jsem byla. Pak můj otec, král, zemřel. Popravdě, nepamatuji si na něj. Nejspíš byl tak zaměstnán vladařskými povinnostmi, že neměl na své děti čas. Nejspíš jsem měla být smutná, ale popravdě...na můj život to nemělo velký vliv.

Mou matku to ale muselo poznamenat. Začala být nesmírně chladná a odtažitá, a stále víc na mě tlačila, abych se stala správnou, dokonalou princeznou. Sice jsem byla o hodinu starší, ale následníkem trůnu byl samozřejmě, jako chlapec, můj bratr. K němu byla matka chladná ještě víc. Jako kdyby ho snad nenáviděla za to, že kvůli němu není její dokonalá dceruška následnicí trůnu...

Když mi oznámili, že můj bratr umřel...Nevěřila jsem tomu. Věděla jsem, že není mrtvý. Přestože z ničeho nic zmizel. Ale kdyby zemřel, musel by se přece konat pohřeb! Princ nemůže zemřít jen tak, bez pohřbu, bez toho, aniž by se to oznámilo veřejnosti! Navíc...jsme přece dvojčata. Poznala bych, kdyby zemřel.

I tak jsem ale byla prohlášená za následníka trůnu já. Tehdy jsem ale nevěděla, co to znamená. Navíc mi to bylo jedno. Nezáleželo mi na tom. Můj milovaný bratr, polovina mé duše, můj krásný Alexiel, byl pryč. Nejdříve jsem brečela tak, až moje tělo už dál nemohlo. Tak jsem jen na prázdno křičela. Celou mou myslí rezonovalo jediné jméno. Len. Dětská přezdívka, kterou jsem mu říkávala. A od té doby, co by pryč, mě nikdo neoslovil tou mou. Rin...

Ale po čase...jsem uvěřila, že zemřel. Když vám nějakou lež denně opakují, snadno jí uvěříte. Tím spíš, když je vám teprve šest let. Po mém smutku mi byla oznámena další skutečnost. Až mi bude patnáct let, provdám se za prince Kyla Marlona, následníka trůnu království Marlon. Bylo mi teprve šest let, když mě zasnoubili s někým cizím. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Dali mi je medailon s jeho fotkou...

Dost možná jsem nejdříve ani nechtěla. Ale pak mi řekli, že až vyrostu, vezmu si krásného prince, jako z pohádky, který mě bude milovat, a budu jeho dokonalou princeznou. Co se asi tak může stát, když osudem zlomené, prázdné, malé dívence řeknou, že bude mít svého dokonalého prince, a že vše dobře dopadne? Prostě jsem se musela platonicky zamilovat. Ne do něj, ale do představy dokonalého prince, kterého můžu mít. Jistě, teď už vím, že měl být jen nefunkční záplatou za Allena...

Vyrůstala jsem ve zlaté kleci. Život za zlatou mříží by nebyl zase tak špatný. Kdybych za tou zlatou mříží nebyla sama. Matka ke mně byla vždy tvrdá a vyžadovala ode mě to nejlepší. Neměla jsem v životě doslova nikoho. 

Snad jen má služebná Charlette. Skoro jako by to byla má teta nebo starší sestra. S ostatními služebnými jsem se samozřejmě nezahazovala, ale ona byla jiná. Jí jsem měla opravdu ráda, jako člověka. Kromě ní jsem útěchu nacházela jen u svého koně Josefine. 

Milovala jsem koně! Učila jsem se jezdit od malička a když jsem cválala na Josefine s větrem ve vlasech, byla jsem volná. Někdy jsem zavřela oči, a představovala si, že letím. Že jsem zlatý ptáček, který unikl ze zlaté klece a letí tam, kam ho táhne jeho srdce. Ale kupodivu to nebylo přes moře do Marlonu za mou láskou...Sama nevím, ale v těch představách...jsem letěla někam úplně jinam...A za kým? Sama jsem nevěděla.

Jinak jsem ale každým rokem chřadla. Rostla do krásy, ale chřadla. Nic mě nedokázalo doopravdy naplňovat. Jako kdyby mi chyběla polovina duše. Nic mě doopravdy nebavilo ani nezajímalo. A nikdo mě doopravdy neznal. Snad až na Charlette.

A pak jsem se to dozvěděla! Bylo mi třináct let. Skoro čtrnáct. Tehdy jsem omylem zaslechla velitele královské gardy, Leonharta Avadoniu mluvit o...o jeho adoptivním synovi Allenovi.

,, Ten kluk mi dělá starosti." Říkal. ,, Je to šikovný chlapec, ale šerm ho nebaví, přestože mu jde. A na koně odmítá vylézt. Že prý z nich má hrůzu! Allen je šikovný, ale je až moc citlivý. Bojím se, že z něj nebude dobrý voják. Na rozdíl od Germanie." Allen? ALLEN? Pak mě Leonhart spatřil.

,, Vaše výsosti." Uklonil se. ,, Jste v pořádku?" Chtěla jsem ho zasypat stovkami otázek, chtěla jsem na něj uhodit...Ale v tu chvíli jsem se nezmohla na slovo. Otočila jsem se na patě a běžela do komnat mé matky.

,, Rilliane?" Překvapeně vzhlédla, když mě spatřila. ,, Copak je?"

,, KDE JE MŮJ BRATR?!" Vyslovila jsem to jediné, co mě v tu chvíli zajímalo.

,, Zlatíčko, tvůj bratr přeci umřel. Už před mnoha lety. Ty si to nepamatuješ?" Říkala to zcela klidně. Tak klidně jako kdyby mi oznamovala, že zítra může pršet. Znechuceně jsem si odfrkla. V tu chvíli, v mých očích má matka klesla na samotné dno. V tu chvíli pro mě byla moje matka mrtvá.

 ,, Ale zlato, jak se to chováš?" Napomenula mě, když jsem vydala tak nevhodný zvuk. ,, Něco takového se nesluší na princeznu!" Propalovala jsem jí pohledem, a asi bych plakala, kdybych toho byla schopná. Jenže ničeho takového jsem nebyla schopná už asi...tak sedm dlouhých let...Za celých sedm let jsem neprolila jedinou slzu, a na tváři se mi neukázal jediný opravdový úsměv...Někdy jsem chtěla křičet a kopat kolem sebe, jen aby ta prázdnota ve měn skončila. V ten den ale ne. Až teď jsem doopravdy pochopila, že můj bratr nezemřel. Ona mi lhala. Všichni mi lhali.

,, To je lež." Dostala jsem ze sebe.

,, Jistěže není!" Řekla matka, opět zcela klidně. ,, Ale...buď ráda. To znamená, že ty budeš příští královnou. Navíc...už brzy se přece budeš vdávat!" I když jsem se na svou svatbu těšila víc, než na cokoli jiného, v tu chvíli se mi obrátil žaludek. Chce ze mě tak moc mít příští královnu? Fajn! Tak se dočká! Dostane to, co chce! Dostane, co si zaslouží! Jestli tak moc chce, abych byla příští královnou, tak se jí stanu! Ale ne za dvacet nebo třicet let, až ona zemře! Stanu se jí teď hned!

Běžela jsem k sobě do komnaty a ze své kasy vybrala nějaké zlato a šperky. Každý má svou cenu. A měla jí i skupina našich vojáků...

Pak jsem se vrátila do matčiny komnaty spolu s nimi a s dýkou v ruce.

,, Co to má znamenat?" Zaječela má matka.

,, To je za mého bratra!" Vyhrkla jsem a dala vojákům pokyn, aby jí chytili. Pak jsem k ní přistoupila s dýkou. Ale nemohla jsem to udělat! Nemohla jsem ani přikázat vojákům, aby jí zabili. Ne! Mami, ne! Maminko! To ne. Prosím... Nedokázala jsem jí ublížit. A tak jsem dala nový rozkaz. Uteče. Bude vyhnána z paláce i ze země. Bude prohlášena za mrtvou, stejně jako to udělala Allenovi, a už se sem nikdy nevrátí! A trůn bude můj. Tolik ho pro mě chtěla...

Strhla jsem jí zlatou paruku z hlavy a na záda jí spadly její bílé vlasy. Pak dostala prostý šat a byla skupinou vojáků vyvedena, aby utekla. Pak jsem nechala zabít jednu starší služebnou, dala jí matčiny šaty, paruku a bylo ohlášeno, že má matka tu noc zemřela...Nikdo neznal pravdu. Nikdo to nevěděl. Královna Anna byla mrtvá. Přitom utekla. V prostém šatu a do jiné země. Kam? TŘEBA DO ELPHEGORTU! Ať si tam zezelená zlostí...Chacha. Jak ikonické. Zezelenat zlostí v Zelené zemi...