STORY OF EVIL - SKUTEČNÝ PŘÍBĚH RILLIANE

MÁ VLÁDA

Od dalšího dne mi naplno začaly vladařské povinnosti. Což znamenalo zdlouhavá nudná zasedání, na kterých jsem musela být přítomna. Pokaždé jsem je ale ukončila ve tři odpoledne, protože to byl čas, kdy jsem byla zvyklá dávat si ke svačině zákusek, a to bylo důležitější, než nějaké pitomosti ohledně fungování země, které stejně nezařídím. Dřív jsem svačívala s Charlette, teď jsem jí trošku odstrčila, protože mi svačinu servíroval Allen, a pak zůstal se mnou a jedli jsme společně. Dostal novou, vylepšenou uniformu, což mělo za následek, že mi Leonhart zase začal kecat do toho, za co bych měla a neměla utrácet. Přísahám, že toho chlapa jednou zaškrtím!...

Dort, který se na oslavě nakonec dojedl jsem chtěla znovu. Ten samý. Poslala jsem do kuchyně rozkaz, aby ho připravili znovu ale...K mému překvapení vyběhl z kuchyně kuchař.

,, Jak mohu splnit takový rozkaz?!" Láteřil na celý palác. ,, Ten dort by stál takových peněz! Jak po mně můžete chtít, abych pekl takový dort, když moje žena a děti doma hladoví? To je neslýchané!"

,, Co si myslíš, že tady předvádíš?" Vyjela jsem na něj. ,, Jak se opovažuješ bez dovolení vůbec vycházet z kuchyně, a ještě ke všemu tady dělat takový cirkus?" Zalekl se.

,, Odpusťte výsosti, ale v celé zemi je fatální nedostatek potravin. Lidé umírají hlady! A já denně pro palác vařím nesmírně drahá jídla a peču drahé zákusky! Cena toho dortu...z toho by se průměrná vesnická rodina uživila měsíc!"

,, A co je mi po nějaké vesnické rodině?!" Odsekla jsem. ,, Padej zpátky do kuchyně, a odpoledne ať mám na stole dort!" Kuchař ke mně trucovitě zvedl zrak.

,, Ne!" Zavrčel. ,, To neudělám! Odmítám!"

,, Fajn. Jak chceš?" Zašeptala jsem, a pak dala pokyn strážím. Sebrali ho a odvlekli do žaláře.

,, Zítra v pravé poledne bude popraven." Vydala jsem rozkaz.

Od té doby poprav přibylo. Bylo to tak jednoduché. Kdykoli se mi někdo nelíbil nebo mě štval, mohla jsem se ho prostě lusknutím prstu zbavit. Bylo to tak...zvláštně uklidňující, moct ukončit jediným pohybem ruky, jediným slovem životy těch, kteří se ke mně nechovali dobře. Možná bych měla výčitky, že jsem jim ublížila, ale...mně také ublížili! V dětství! Vzali mi Allena. Lhali mi, podvedli mě...Tak ať teď trpí ostatní! Jsou na řadě!

Poprava kuchaře ale znamenala, že mi neměl kdo péct zákusky.

,,Já pro tebe budu péct." Nabídl se Allen.

,, To bys pro mě udělal?" Vyskočila jsem nadšením.

,, Jistě, pro tebe cokoli!" Zavýskla jsem a skočila mu do náruče.

,, Dobře! Beru tě za slovo. Od teď to bude tvá práce. Vydám rozkaz, aby tě tam všichni poslouchali."

Následovaly další a další popravy těch, kteří se mi snažili kecat do života. Kteří nebyli schopni splnit ani tak lehké rozkazy. A že to bylo čím dál horší. Čím dál tím více mi říkali, jak mám vládnout, a co mám řešit. Ale copak já jsem tam byla od toho, abych řešila problémy všech lidí? To mám jít do města a rozhazovat tam peníze po ulici? Nenáviděli mě. To jsem poznala. Jen se neodvážili mi to říct, protože ti, kteří se opovážili, skončili pod gilotinou. Nesnášeli mě, a přitom mě vlastně neznali. Nikdo z nich mě doopravdy neznal.

Ve skutečnosti jsem chtěla jen svůj klid, dobré jídlo, něco hezkého na sebe a být s Allenem. Po náročných dnech jsme u mě v komnatě hrávali karty a jiné hry, povídali si a smáli se dlouho do noci.

Měla jsem jen jeho, Charlete, Mariam a naději na blížící se svatbu s Kylem, kterou jsem ale...už tak nějak nechtěla. Už mi nebylo šest a nebyla jsem jen děvčátko, kterému nakecali pohádky o dokonalém princi. Kyla jsem téměř neznala, viděla jsem ho jen jednou v životě. Nemohla jsem ho milovat. Ale rozhodla jsem se na to nemyslet. Když jsem byla s Allenem, ani jsem si na Kyla nevzpomněla. Byl jediný, kdo mohl přes noc zůstávat u mě v komnatě a spávali jsme v jedné posteli. Myslím, že i to tomu protivovi Leonhartovi vadilo.