STORY OF EVIL - SKUTEČNÝ PŘÍBĚH RILLIANE

VYMĚNÍME SE!

V ten den jsem se zavřela s Allenem do komnat. Začínala mi docházet závažnost situace a...Poprvé jsem si skutečně uvědomila, že bych mohla zemřít.

,, Oni mě zabijí, že?" Zeptala jsem se Allena. Chvíli mlčel a bolestně se na mě díval. Pak zavrtěl hlavou a prudce vstal.

,,NE! To nedovolím!"

,, Ale jak to chceš zastavit? Jak chceš sám zastavit celou armádu?!"

,, Nezastavím!" Teď jsem se odmlčela já. Nebylo kam utéct. Ozval se šum a já vyděšeně skočila Allenovi do náruče. Pak jsem si všimla, že to je Gast Venom.

,, Vy jste tomu dali, děti!" Láteřil.

,, Co ty tady..." Nechápala jsem.

,, Jdu se rozloučit! Nemůžu vás zachránit!" Řekl bolestně. ,, A...ani nechci! To, co jste vyvedli..." Zavrtěl hlavou. ,, Držte se! Buď se zachráníte nebo...budete muset přijmout svůj osud." Pak se lehce dotkl našich tváří a zmizel. Tohle jsem vůbec nechápala. A pochopila jsem až o několik životů později...

Pak jsem se obrátila na Allena.

,, Musíš odsud pryč!"

,, Cože? To nikdy!"

,, To je rozkaz!" Vyštěkla jsem z posledních sil. Musí se zachránit! Musí!

,, Ne!" Vyjekl.

,, Ne?!" Teď byl ten čas probudit v sobě krutou, pyšnou princeznu a ukázat mu hranice. Když tak moc chtěl být jen sluhou... ,, To je rozkaz, řekla jsem! A ty, jako můj sluha, máš povinnost poslechnout!" Můj tón ho vyděsil. Ale bylo to pro jeho záchranu. Kdyby neutekl, nejspíš by ho dostali také...Navíc Germanie moc dobře ví, kdo to je. Její otec si ho vzal přímo z paláce! Takže už o tom ví určitě i Kyle. Který se s ní spřáhl. Rychle zapomněl na Michaelu...Touha po pomstě byla zřejmě silnější, než ta jejich láska...

,, I já jsem člen téhle královské dynastie!" Řekl ostře. ,,Princ Alexiel!"

,, Právě proto!" Do očí se mi draly slzy. ,, Nakonec by jim to došlo! A oni mají jasný cíl. Svrhnout monarchii! Takže i tebe! Už to konečně chápeš? Navíc Germanie, která vzpouru vede, moc dobře ví, kdo jsi! A už to určitě všem řekla! Pokud tu zůstaneš, zabijí tě!"

,, Já ale nikam nepůjdu, chápeš?" Přitáhl si mě k sobě. ,, Nenechám tě tady. Neopustím tě! Nikdy!"

,, Ale..."

,, Žádné ale, Rilliane." Řekl důrazně. ,, NE O PU STÍM TĚ!" Pochopila jsem. Já bych ho taky neopustila. Nemůžu to po něm chtít...

,, Pak tady zemřeme oba." Zašeptala jsem.

,, Ne!" Zavrtěl hlavou. ,, Podívej se na nás. Vypadáme stejně. Převleču se za tebe. A ty za mě a v přestrojení utečeš. A oni chytí mě. Nepoznají to, jsme dvojčata, jsme stejní."

,, Ty se chceš za mě obětovat?" Nevěřila jsem vlastním uším. ,, Tak to ne to, ti nedovolím! Nehodlám žít bez tebe!"

,, Budeš muset!" Pevně mi stiskl ruce. ,, To je můj příkaz. Příkaz tvého královského bratra, posledního žijícího mužského příbuzného. Ty se zachráníš, a mě dostanou." Kroutila jsem hlavou a dusila se slzami.

,, Takhle mě chceš zachránit? Tím, že se necháš zabít? A já budu žít někde sama, bez tebe? To je tvoje řešení? Tvoje spása?" Copak mu to nedochází? Že bez něj nechci žít ani jeden jediný den? 

,, O něco takového nestojím! Ale jistě... Byla jsem přece sama celý život! Tak můžu být zase!" Pak jsem v slzách padla k zemi. ,, JÁ UŽ NECHCI BÝT SAMA!" Brečela jsem s hlavou v dlaních. On nade mnou chvíli stál. Pak mě popadl za ruce a zvedl.

,, Nezůstaneš sama." Řekl mi klidně. ,, Vzpomínáš na ten den, kdy jsme jako malí utekli z paláce? A dostali se až na pláž?" Musela jsem se usmát. Jistě, že pamatuju. Byla to má jediná skutečně šťastná vzpomínka na dětství.

,, Ano. Zašeptala jsem.

,, Máš ještě tu lahvičku?" Vytáhla jsem lahvičku z pod šatů. Od toho dne jsem jí nosila při sobě. ,, Vidíš. Když do ní napíšeš své přání a hodíš jí do vody, přání se splní! A když si budeš přát, abychom byli v příštím životě spolu, pak budeme!"

,,V příštím životě?"

,, Ano. A tak dál, a tak dál. Už napořád. Navždy, Rilliane, navždy."

,, Já bez tebe ale odmítám žít."

,, Já vím." Pohladil mě po tváři. ,, I tak zkus ale utéct, ano? Budeš svobodná..."

Mlčky jsem se mu dívala do tváře a pochopila. Jistě. V příštím životě...Tenhle skončí, ale...pak se znova narodíme spolu. Ať zemřu já nebo on...stejně zemřeme oba. A oba to víme. Tak jsem souhlasila. Vyměnili jsme si šaty, naposledy se objali a já pak vyběhla tajinou cestou z paláce, zatímco on tam zůstal v mých šatech.

Nikdo nezná pravý důvod, proč jsem souhlasila. Proč jsem se rozhodla, že to budu já, kdo přežije a on, koho chytí. Každý si myslel, že jsem se bála zemřít, a tak přijala tuhle velkorysou a milosrdnou nabídku. Pravda byla opět jiná, složitější. Ve skutečnosti...Hůř na tom bude ten, kdo přežije. A já jsem nechtěla, aby se musel dívat, jak umírám. Aby musel vidět mou smrt. To si nezasloužil, ne po tom všem, co pro mě udělal. Takový osud jsem mu nemohla připravit. Ať to jsem já, kdo zažije bolest největší, zatímco on přijme milosrdnou smrt. Musel to vědět. Musel vědět, že stejně zemřu také. Když ne žalem, tak vlastní rukou...Ale nebude to muset být on, kdo toho bude svědkem. Ať to jsem já. Stejně je to všechno moje vina...