STORY OF EVIL - SKUTEČNÝ PŘÍBĚH RILLIANE

V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ...

Tu malou holku čekal tragický osud. Protože i když se změnila a moc se snažila, i tak jí dohnal její stín. Když měla poprvé v životě co ztratit, bála se tak moc, že spálila celou zemi na popel. Jaká ironie, že to byl právě chlad, co ukončilo její mladý život...

Ne každá princezna dosáhne šťastného konce. I když...teď nebude žádné ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI. Bude šťastné navěky věků, i po všech smrtích...Protože budeme spolu.

Skryla jsem se v lesích. Až tam jsem zoufalstvím a vyčerpáním padla k zemi. Už nebylo kam utíkat. Už nebylo pro co žít. Ze dne na den jsem přišla o všechno, ale hlavně, o Allena. Zítra by nám bylo patnáct let...

Plakala jsem, až už jsem dál nemohla, a pak jsem už jen křičela. I můj hlas ale brzy zeslábl. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Cloumala mnou příšerná bolest. Nechápala jsem, jak můžu tak moc trpět a zůstat naživu. Myslím, že jsem několikrát omdlela.

 Pokaždé, když jsem se probudila, byla jsem naštvaná. Proč už to nemůže skončit?! Kéž bych jen měla nějakou dýku, abych mohla ukončit to trápení... Má duše se jakoby oddělila od těla a odešla spolu s Allenem. Zůstalo tam jen mé tělo. Nemohla jsem dýchat. Pak jsem znovu omdlela. Když jsem začala znovu přicházet k sobě, už se stmívalo, a já prudce přivřela oči. Dřív či později to skončí...Dřív či později zemřu na dehydrataci...Pak se ale někdo dotkl mé hlavy. Cukla jsem sebou.

Před sebou jsem viděla stát prostě oblečenou ženu s košíkem chleba a bílými vlasy...Bílými vlasy, jako měla má matka...

Nikdo nevěděl, že má matka nezemřela, jen byla vyhnána. A že královna Anna žila v Egheportu pod jménem Clarith...Nikdo to nevěděl. Vlastně, do toho dne ani já...Ale poznala jsem jí. Zdálo se ale, že ona mě ne...

,, Copak ti je, chlapče?" Zeptala se. Prudce jsem se posadila, kapuce pláště mi spadla z hlavy a sesunula se mi stuha, což zapříčinilo, že se mé vlasy spustily k ramenům. ,, No, ty nejsi chlapec!" Řekla překvapeně. Beze slova jsem na ní zírala a čekala...Až jí to dojde. Ale nedošlo...

 ,, Jsi v pořádku?" Zeptala se. Neměla jsem ani sílu zavrtět hlavou, tak jsem jen sklopila pohled.

 ,, Ty nemáš kam jít?" Ptala se laskavě. Nemusela jsem odpovídat. Pochopila. ,, Můžeš jít se mnou." Řekla vlídně. ,, Vezmu tě k sobě." Chvíli jsem váhala, ale třásla jsem se zimou. Navíc...když jsem jí zase viděla...po takové době...Zvítězila přirozená touha se jí s pláčem schoulit do náruče a nechat se utěšit. Takže jsem pomalu vstala.

,, Jak se jmenuješ?" Zeptala se.

,, Rin." Řekla jsem svou přezdívku.

,, Dobře, Rin. Já jsem Clarith. Vypadá to, že bude pršet. Pojď, je to tudy, cestou ven z lesa." Přikývla jsem a beze slova se vydala tím směrem. Clarith se ale zastavila a zalapala po dechu. Myslím, že jí to právě došlo...Kdo jsem. A co se stalo...Nicméně se vydala za mnou a dovedla mě ke svému malému domku u vody. Dala mi prosté dívčí šaty. Když jsem se oblékala...otočila jsem se a ona nade mnou stála s nožem. Pak se jí ale roztřásla ruka a uřízla mi vlasy u krku.

,, Musím... musela jsem tě ostříhat!" Vyjekla nervózně. Bylo mi to jedno. Pak mě zavedla ke stolu. Nabídla mi chléb, jablko a nějakou polévku, ale nebyla jsem schopna spolknout jediné sousto. Tak tak jsem se napila vody. Stejně bych ty blafy nejedla...Byla jsem vděčná, když mi řekla, ať se trochu prospím. Že s ní zítra mohu pracovat v pekárně.

,, I když, asi to neumíš." Neodpustila si.

,, Vlastně, umím péct briošky!" Odsekla jsem. Allen mi to jednou ukazoval a naučil mě to.

,, Tak se zítra ukážeš." Řekla mi.

,, Prosím, neopouštěj mě!" Vykřikla jsem a chytila jí za ruce.

,, Neboj se." Uklidnila mě. Pak mě nechala jít si lehnout. Asi jsem nakonec na chvíli usnula. Měla jsem sen. Slunce vycházelo nad mořem, a v záři zlatých slunečních paprsků jsem uviděla Allenovu tvář. Probudila jsem se. Musím jít splnit svůj slib!

Vyběhla jsem ven zamotaná jen do deky. Byla ještě noc a venku mrzlo. Utíkala jsem na břeh. Na papírek jsem napsala své přání a vložila ho do lahvičky. Musím jí poslat...Přání vodního džina...Abychom se v příštím životě narodili spolu...

S lahvičkou v rukou jsem přišla k vodě. Zula si boty a vlezla po kotníky do vody. Byla tak ledová, že mi nohama začaly projíždět nože. Ale na tom nezáleželo.

V malém přístavu ve městě tam u vody

Stojí tam smutná dívka u moře sama

S jejím beznadějným přáním se pojí

Jedna stará legenda známá

Kdybys na kus papírku napsal své přání

Poté ho do lahve dal

Pak hodíš ho do moře a bude plout dál

V příštím životě se ti vyplní

Má malá lahvičko, pluj dál vlnami

Doprovázena mými slzami

Sleduji tě, jak pluješ mořem napříč

I já se vydám vlnám vstříc

Splnil jsi mi vše, cos mi viděl na očích

Splnil jsi mi vše, co jsem jenom chtěla

A svými sobeckými přáními a činy

Jsem ti jen dělala problémy

Jsi ten, který za mnou vždy oddaně stál

Jsi ten, který za mě život dal

Protože už spolu nemůžem být dál

Vrhám se naproti vlnám!

Pluj mé přání se slzami lítosti

Zmiz za obzorem i s mou úzkostí

Za všechny svoje hříchy a činy

Ztratím se, zmizím zemi vlnami!

Má malá lahvičko, pluj dál vlnami

Doprovázena mými slzami

Sleduji tě, jak pluješ mořem napříč

I já se vydám vlnám vstříc

Má malá lavičko, pluj dál za obzor

Dej prosím na mé přání v tobě pozor

Bude náš osud v příštím životě spjatý?

Jestli ano, snad budeme znovu dvojčaty!

,, Lene, odpusť! Byla jsem hloupá a sobecká! Kvůli své hrdosti jsem připravila spoustu lidí o život, a nakonec i tebe! Ale vždy jsem tě milovala! Setkáme se...Zase se setkáme...Vím to!"

Pozorovala jsem, jak lavička mizí v dáli a slunce začalo pomalu vycházet. Nadešel den mých patnáctých narozenin, můj poslední den. Vrhla jsem se do moře. Mráz a ledová voda začaly paralyzovat mé tělo. Už to bude dobré...Už bude konec...Brzy budeme spolu!