Temná Dědička

39 - Zrádce

Dva lovci trávili svůj čas ve vazbě na strážnické stanici. Čekali na rozsudek, zatímco je sžírala frustrace, že nemohli nijak prokázat, že slouží lordovi. Nesli si ve svědomí spoustu zločinů, za které by je mohl potkat trest smrti. Kdyby však měli ty hloupé odznáčky od lorda...

Někdo věděl dovnitř. Slyšeli hlas ženy, která se hádala se strážníky. Ti však rychle zmlkli a jedna strážnice zavedla ženu k místnosti, kde drželi oba lovce.

Ozvalo se zachrastění v zámku. Pak v něm poskočilo a dveře se pootevřely. Oba lovci zvedli nedůvěřivé pohledy k zrzavé ženě, která měla na tváři křivý úsměv.

„Jste propuštěni," oznámila lovcům strážnice, i když její tón byl opakem nadšení. Věděla, co byli tohle muži zač a štvalo ji, že je musí pustit jen kvůli tomu, že jsou na speciální misi.

Zrzavá žena si založila ruce bokem. „Na co čekáte? Zařídila jsem vám cestu ven, tak byste mi mohli aspoň poděkovat, ne?" Lišácký úšklebek v jejich očích však prozrazoval, že si za to bude žádat více.

Oba se postavili a jeden promluvil. „Kdo jsi?" ptal se hrubým tónem.

Žena se zasmála. „Jsem Tarkei Mithesová. A mám pro vás úkol."

...

~ Rain ~

Ulice s obchody byla plná démonů. Proto se hromada z nich proháněla po obloze, aby si urychlili cestu. Kargith se tam proháněla s nimi, zatímco já s Dorrenem jsme šli pěšky.

Šel přede mnou. Sledovala jsem, jak se za ním vlní černý plášť, který měl na jedné straně přilehlý k zádům. Často jsem přemýšlela: bolí ho to stále? Zvykl si už, nebo si nezvykne nikdy?

Kargith už mi to nejspíš prominula, ale i ona se obrátila proti mě, když zjistila, že Dorren přišel o křídlo mojí vinou. Šlo to udělat jinak? Ne, neměla jsem na výběr, pokud jsem nechtěla okamžitě skončit v paláci. Ale stejně se tam nakonec dostanu. Dorren přišel o křídlo zbytečně.

„Nad čím přemýšlíš?" Jeho starostlivý hlas mě vytrhl z myšlenek.

Odvrátila jsem pohled. „Je spousta věcí, nad kterými bysme měli přemýšlet."

Dorren si povzdechl. „Já vím, měli bychom jí to konečně vysvětlit."

Chvíli jsme vedle sebe šli tiše, zatímco nás obklopovaly zvuky přeplněné ulice. Dívala jsem se před sebe, abych odolala pohledu na něj. Oba jsme stáli na hraně tohoto velkého rozhodnutí. Na chvíli mé myšlenky utekly směrem, co bych si asi vybrala, kdyby Cass v paláci nebyl?

Odpověď byla jednoznačná. Věděla jsem, co chci, a věděla jsem, že Dorren... že on to musí cítit stejně. Nechtěl, abych odešla. Bál se o mě. Možná jsem mu tímhle ubližovala ještě více?

„Mám nápad," řekl najednou Dorren.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Dáme jí dárek. Chci, aby chápala, že ji máme rádi a neopuštíme ji jen tak."

Přikývla jsem. „To by šlo. Dokonce vím, co by se jí mohlo hodit."

„Oblečení?"

Ušklíbla jsem se. „Jo, potřebovala by něco nového. Od té doby, co jsem jí dala můj svetřík, ho skoro nesundala." Zamyslela jsem se. „A napadlo tě už, kde bysme pro ni mohli najít domov?"

Dorren se nejistě poškrábal na zátylku. „No... paní Ozothová má teď u sebe svou vnučku, ale mohla by vědět o někom, kdo by Kargith přijal. Díky léčení zná hodně démonů."