Temná Dědička

40 - Nález a ztráta

~ Rain ~

Nevnímala jsem okolní zvuky ulice, jako bych byla zavřená v bublině, která obarvovala svět na šedo. Šla jsem pomalu se svěšenou hlavou, držela jsem se pod ramenem druhé ruky a myšlenkami jsem stále nebyla úplně při smyslech.

Proč mě opustil?

Dorren mě celou dobu přemlouval, ať ještě počkám a ať s nimi zůstanu... Byly to snad lži? Myslela jsem... myslela jsem, že mě opravdu miluje. Ale on utekl, sotva jsem mu vyznala lásku.

„Byla to tvoje matka... to ona zabila mé rodiče..." řekl, než se rozběhl pryč.

Hrabal se v mých vzpomínkách a tak k tomu nějak došel, ale nedávalo to smysl. Znala jsem svou mámu až moc dobře, abych věděla, že byla milující a starostlivý rodič. Občas měla své chvíle, ale nikdy by přece... nikdy by...

Slzy se mi rozběhly po tváři.

„Rain!" křičela z dálky nadšeně Kargith, ale já ji nevnímala. „Rain?" ozval se znovu její hlas, tentokrát blíže a starostlivě.

Zvedla jsem uslzený pohled a podívala se malé dívce do očí.

„Kde je Dorren?" Kargith se zatřásl hlas. „Něco... něco se mu stalo? Ne... Je v pořádku, že jo? Že je bráška v pořádku!"

Odvrátila jsem pohled. „Dorrren utekl."

Kargith svraštila obočí. „Cože? Proč by..."

„Políbil mě a utekl."

Kargith si mě zmateně prohlížela. Nejspíš se snažila pochopit Dorrenovo chování a zároveň to mé, ale já teď nedokázala najít slova, kterými bych jí mohla aspoň něco vysvětlit.

„Takže ho půjdeme hledat?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne." Rychlým krokem jsem se vdala vpřed. Tuhle část Guranderu jsem zatím nikdy neprocházela a neznala jsem to tu, ale to mě momentálně nezajímalo.

Kargith se rozlétla za mnou. „Počkej, Rain! To se nějak vysvětlí, ne? Dorren by přece jen tak neutekl..."

Neodpovídala jsem. Chtěla jsem utéct svým pocitům a stejně tak bolesti. Ulice byla plná démonů, ale většina z nich na poslední chvíli uhýbala. Šla jsem poloběhem a občas jsem máchla křídly, aby mi dodaly rychlosti.

Najednou mi někdo vkročil do cesty. Byl ke mně zády, takže si mě nevšiml a já do něj vrazila. Aspoň mě to částečně vytrhlo z myšlenek a rychle jsem staršímu muži v černé kápi nabídka ruku. „Omlouvám se... Jste v pořádku?"

„Ah... ano, nic to není." Postavil se bez mé pomoci a kapuce mu sklouzla z hlavy. Vyjeveně jsem na něj zůstala zírat.

Je to on?

Nemůže to být...

Ale vždyť je to on!

A je naživu.

„Tati?" zeptala jsem se tiše.

Muž se zarazil. Strnule stál na místě a prohlížel si mě od hlavy k patě, jako by mě viděl poprvé v životě.

„Nepoznáváš mě?" Usmála jsem se, i když jsem v očích stále měla slzy. „Jsi naživu... jsem tak ráda.“ Ale on si mě pořád zařazené prohlížel. Nejistě jsem svraštila obočí. „To jsem já, tati. Rain." Stačila slabá myšlenka a hned jsem cítila, jak mé tělo prochází přeměnou na mou lidskou podobu.

Táta překvapeně otevřel pusu. U toho lehce ustoupil. „Rain..." opakoval zamyšleně a vypadalo to, že mu před očima běhají vzpomínky. „Rain... Rainwyn. Jsi moje dcera!"