Temná Dědička

43 - Síla vzteku

~ Rain ~

Chvíle jako z pohádky.

Pode mnou byl sál plný démonů, kteří s úžasem hleděli na mě, všechny mé šperky a honosné oblečení. Byla jsem tou princeznou, která se blíží k oltáři a chystá se vzít si svého prince.

Žádný princ tu však nebyl. Místo něj u oltáře čekal lord Kradwiz, jehož chlad v očích jsem cítila i z takové dálky. Mé šperky byly jako klec, ve které jsem byla zavřená, ať jsem se hnula kamkoliv, a mé náramky byly pouta, co mi vzala svobodu. Letěla jsem vpřed... protože jiný směr pro mě možný nebyl.

Ztrácela jsem se ve vlastních myšlenkách, které od této situace utíkaly co nejdále. Aspoň tak jsem si mohla představovat, že tady nejsem, zatímco další blížící se katastrofa lámala můj život na kusy.

...

∆ Cass ∆

Stál jsem poblíž, a tak jsem viděl všechno. Dav ve spodní části chrámu, lorda čekajícího u oltáře, důležité osobnosti říše stojící poblíž a ve vzduchu Rain, která se utápěla ve vlastním neštěstí, které však publikum přes vrstvy šatů a závoj nemohlo vidět.

Hesperiz mi věnovala varovný pohled. Ještě nebyl čas začínat - byli bychom přímo na ráně. A tak jsem čekal a čekal... zatímco Rain přistála na vrcholku schodů naproti Kradwizovi a muž s brýlemi je začal oddávat.

Vztek byl vždycky pocitem, co dokázal zastínit mé logické myšlení. Měli jsme všechno naplánované - do detailu. Ale já prostě nemohl... nemohl jsem ji takhle vidět.

Naštvaně jsem zatnul pěsti. Copak tohle můžu dopustit? Nemůžu nechat takového démona, aby si vzal mou sestru!

Vzlétl jsem do vzduchu. „Zastavte to!"

Dav zalapal po dechu a stráže na mě okamžitě namířili svá kopí.

„Zastavte svatbu!"

Někdo mě hrubě chytil za ruku. Škubnutím jsem se mu vytrhl a letěl jsem dále. V dlaních mi praskaly jiskřičky, které se však nedokázaly proměnit v oheň. Náramky na mých rukou prudce vysílaly svou energii, která mi v použití magie bránila. Křídla jsem však mohl používat neomezeně.

„Rain!" Zachytil jsem její pohled. Pod závojem měla zdrcený výraz a v očích se jí zablýskla naděje, ale vzápětí se jí po tvářích rozběhly slzy.

První ze strážců mě pevně chytil za loket. Natáhl jsem druhou ruku vpřed. „Rainwyn!" Další strážce mi sevřel zápěstí. Ještě jednou jsem se na Rain podíval, ale ona odvrátila prázdný pohled. Chytali mě další strážci, ale já už se jim nevzpouzel. Rain... Rain to vzdala?

Pomalu mě táhli zpět na mé místo, šepot davu utichal. Cítil jsem bodavý pohled Kradwize, a tak jsem odvrátil hlavu. Hesperiz se na mě ani nepodívala a stala na místě se založenýma rukama, tak jako předtím.

Copak je tohle... je tohle opravdu to jediné, co můžu udělat?

Můj pohled zabloudil k davu. Chvíli jsem si myslel, že blouzním, ale potom mi došlo, že je to skutečně on. V jedné z lavic seděl mezi démony můj táta. Je naživu! Opravdu je... Viděl jsem však, jak svírá pěsti a chystá se vystartovat. Rychle jsem zavrtěl hlavou. I kdyby jsme na to byli dva, pořád nás bylo málo.

Táta si všiml mého znamení. Dlouze na mě upíral pohled. Ale potom s naštvaným výrazem svěsil ruce.

Postavil jsem se na své místo. Zdrcený.