Temná Dědička

44 - Zkřížené cesty

∆ Cass ∆

Bělovlasý démon s dívkou v náručí přistál na zemi v hale, kde už skoro nikdo nezůstal. „Kargith..." Třásl se mu hlas. „Přece jsem ti říkal, ať už to nikdy neděláš!" Viděl jsem jen jeho záda, ale znělo to, jako by se mu do očí hrnuly slzy.

Přistál jsem na zemi pokryté střepy a pomalu se vydal k nim. Viděl jsem dívčinu tvář, její ošklivě popálenou kůži a ozehnuté oblečení. To jsem... to jsem opravdu způsobil já? Svěsil jsem roztřesené ruce podél těla.

Uslyšel jsem někoho přibíhat. Ohlédl jsem se směrem, kterým byl východ z haly a okamžitě poznal, že je to můj táta. Jak ho znám, určitě ostatním pomáhal dostat se v bezpečí pryč, když se rozbilo sklo. Ale teď běžel k mému protivnikovi s dívkou v náručí a mě si ani nevšímal.

„Kargith... Co se stalo?" řekl vyděšeně.

„Bude v pořádku," řekl tiše bělovlasý.

Pomalu jsem šel blíže. V pořádku? Ne... ne, vypadalo to na vážná zranění, z toho se nemůže jen tak dostat. Ale potom jsem uviděl, jak se její kůže hojí. Neuvěřitelně rychle!

Dívka otevřela oči a zhluboka se nadechla. „To docela bolelo," zamručela vyčerpaně.

Bělovlásek ji sevřel v pevném obětí. „Kargith..." šeptal jí do vlasů. Vypadalo to, že spíš chtěl skrýt slzy. „Omlouvám se, že jsem vás opustil. Nemohl jsem tě najít..."

„Jsem v pořádku," ujistila ho s drobným úsměvem.

„Nemůžeš přede mě pořád skákat," káral ji tiše, starostlivě. Stále ji pevně svíral.

„Vždyť jo."

Odtáhl se od ní. To už jsem k nim došel docela blízko a protože ten démon slyšel mé kroky, ohlédl se na mě.

„Já, ehm..." odvrátil jsem pohled, a tak jsem se očima střetl s tátou. Přimhouřil jsem oči. „Ty je znáš?"

„Jenom Kargith," povzdechl si táta. Potom se ke mně vydal rychlou chůzí. Netušil jsem, co se děje... ale najednou mě sevřel v pevném obětí. „Jsi Cass, že ano? Jsi můj syn..."

„Tati...?" Nechápal jsem, proč se tak ptá, ale byl jsem rád, že ho můžu opět obejmout. Že je naživu.

Táta se pousmál. „Ano, promiň... Na čas jsem ztratil paměť, stále mi ještě některé úseky schází." Odtáhl se, ale ruce nechal položené na mých ramenou. „Ty jsi tak vyrostl..." Podíval se mi do očí. „Změnil ses, Cassi."

Nevěděl jsem, co na to říct.

Táta se však odtáhl a otočil se na bělovláska. „A ty musíš být Dorren."

Mladý muž tiše přikývl.

Táta si ho prohlédl od hlavy k patě a vydal se k němu blíže. Já jsem šel opatrně za ním. Táta se zastavil a založil si ruce. „Kargith mi toho o tobě spoustu řekla."

Přes Dorrenovu tvář přejel vyděšený výraz a další smíšené pocity.

„Převážně to dobré, samozřejmě," ujistil ho táta, ale stejně se netvářil příliš nadšeně. „Měl bych si s tebou vyříkat, jak moc tě nesnáším za únos mé dcery, ale zároveň..." Povzdechl si. „Zároveň jsem ti vděčný, že jsi ji ochraňoval a stál při ní, když bylo třeba. Tedy... až do posledního momentu."

Dorren provinile odvrátil pohled.

Zatřásla se nám zem pod nohama. Všichni zároveň jsme vzhlédli vzhůru a spatřili Rain uprostřed chumlu strážců. Byly to její schopnosti, co působilo praskliny ve zdech a posílalo k nám vlny nepřátelské energie. Nezáviděl jsem strážcům, co měli za úkol ji zkrotit. Ale věděl jsem, že brzy nejspíš budu na podobném místě.