Můj Přízrak

4.

Několik dlouhých momentů jsem čekala na skousnutí tesáků, na poslední ránu.
Která ovšem nepřišla.
Odvážila jsem se pootevřít oči. Útočník mě propaloval pohledem, ale zároveň vypadal rozrušeně.

,,Ty teď odtud vypadneš." zasyčel. ,,A nikomu neřekneš, žes tu někoho viděla. Rozumíš?"

Netrpělivě vyčkával na odpověď, já na něj jen trochu vylekaně zůstala hledět.
,,Nebo mi nedáváš jinou možnost." blýskl špičáky. Přikrčila jsem se. Černý vlk neklidně švihl ocasem a poodešel, aby se mohl pustit do mrtvoly zajíce. Očividně se k zakousnutí mého hrdla moc neměl.
,,Pitomá vlčata." mumlal si pro sebe. ,,Sentry si je neumí ani ohlídat. Jako bych neměl dost problémů."

,,Kdo je Sentry?" zeptala jsem se opatrně.
Ta pachová značka. Nerozvážně jsem vlezla na soukromý pozemek.
Tenhle vlk ale nejspíš taky.
,,Nedělej hloupýho." hodil po mně pohledem, z tlamy mu kapala krev. ,,Nebo pro mě za mě. Vaše smečka je celá úplně vypatlaná."
,,Já sem nepatřím. Nemám smečku."
,,Zbloudilé vlče na Sentry území? Pche, to ti tak uvěřím."
,,Jen jsem hledala něco k jídlu."

,,Mohla bych si kousek vzít?" zavolala jsem za ním, když zanechal páčení masa a rozběhl se křovím pryč. ,,Z tvojí kořisti. Promiň, že jsem tě předtím vyrušila."
,,Jestli mi nelžeš, měla bys sakra rychle zdrhat. Sentry hlídka tu mršinu ucítí."
Jak náhle se jeho černá srst objevila, tak taky zmizela.
Obrátila jsem se a nervózně stiskla v čelistech sousto, a potom další. Snažila jsem se sežrat co nejvíc, dřív, než můj strach sežere mě. Ti hlídkaři nezněli jako někdo, s kým bych se chtěla potkat.
Nakonec jsem potlačila hlad a obrátila se směrem jeho stínu.

Sluneční vlk se vznášel nad obzorem, na krajinu dohlížel již trochu unaveně. Večerní žár spaloval kamenité pobřeží a zvětralé schránky dávno mrtvých vodních živočichů. Uprostřed pustiny si však s paprsky pohrávaly mírumilovné vlnky. Třpytivá vodní hladina.

,,Jedinej zdroj pitný vody široko daleko." poznamenal černý vlk, když maličká tmavá vlčice konečně zahnala svou žízeň.
,,Velké jezero." zopakovala po něm zvědavě. Prohlížela si zapadlou tůňku posetou trsy ještě živého rákosí.
,,Ten název je až patetickej že?" ušklíbl se. ,,Kdysi prý skutečně bývalo rozsáhlé. Ale sucho mu úplněk za úplňkem dávalo zabrat."
,,Co to znamená patetickej?"
,,No, že ti nezbývá, než se nad tím zašklebit."

,,To je skoro jako s tím Krystalickým jezerem." pousmála jsem se a pohledem zabloudila směrem k pobřeží, kudy jsme se nějakou chvíli táhli. Zátoka lemovaná pískem měla od krystalické dost daleko.
,,Jo, něco takovýho. Na jeho čistou vodu si náhodou ještě pamatuju. Pak jezero spolkl Oceánský vlk a zvířil v něm hnilobu a bahno, co mělo zůstat na dně."
,,To podle něj si ta Sentry smečka říká Krystalická?" zajímalo mě.
,,Jo, ale to jméno už mají dlouho. Od té doby se jejich území změnilo. A spolu s ním i vedení." vycenil zuby při pomyšlení na mně neznámé vlky. ,,Kdysi průzračné jezero dopadlo jako kalné odplaviště trosek, o smečce můžu říct to samé."

,,A co ty?" hopsala jsem za ním, když jsme vyrazili dál. Poslouchala jsem, jak chrastí kosti zvířat, co sebou nosil. ,,Máš nějakou smečku?"
,,Měl jsem."
,,Taky se proměnili v trosky?"
,,Nikdy." zavrčel trochu neochotně. ,,Byli ti nejlepší. Až do poslední chvíle."
,,Tak co se s nimi stalo?"
,,Moc se vyptáváš."
,,Chci se hodně dozvědět!"
,,Hele, nezapomínej, komu jsi vydaná na milost." zastavil se v chůzi a bodal do mě svýma bílýma očima. ,,Mně nedělá problém putovat zase sám."
Zmlkla jsem.

Po pár momentech jsme opět přidali do kroku.
,,Moji rodiče byli taky nejlepší." dostala jsem ze sebe opatrně. ,,Aspoň myslím. Nemám to už jak zjistit."
Nepřítomně upíral zrak kamsi do dáli, proti rudému světlu posledních slunečních paprsků.
,,Pomůžeš mi hledat moji rodinu?"
,,Ne."
,,A... poradíš mi aspoň, kde mám začít? Prosím?"
,,Ty už nenajdeš. Věř mi."
,,Jasný, že najdu! Uvidíš!"
,,Jestli nezařvali ve spárech Ohnivého vlka, dorazila je Sentry."
Přikrčeně jsem svěsila uši.

,,Ohnivého vlka?"
,,Ty o tomhle světě vážně nic nevíš, co?" zašklebil se.
,,Jsem ještě malá. Až vyrostu, budu znát úplně všechno."
Tak jsem si to vždycky říkala.
,,Nepřipadají ti divné ty sežehnuté stromy? Ten popel rozlezlý po stezkách jako nějaká chorobná pavučina? Celý tohle místo je pitomý paradox. Copak takhle má vypadat les?"
,,Všechno mi tu přišlo divné." hájila jsem svá podezření. ,,Co znamená paradox?"
,,Znamená to drž tlamu." protočil očima. ,,Jsi otravná."
,,Ty jsi docela fajn."
Zbytek cesty už proběhl beze slov.

Noční les vypadal strašidelně. Nad námi se tyčily holé stromy jako pouhé kostry, z hloubi porostu na mě mrkaly tajemné mihotavé oči. Obrátila jsem se do země, třeba se na mě přestanou dívat, když neuvidím já na ně.
Černý vlk si udělal pohodlí v napůl suché lesní trávě mezi balvany. Opakovala jsem jeho pohyby a pohledem se snažila ujistit, jestli si počínám správně.
,,Vážně nás sem ti hlídkaři nesledovali?"
,,Takhle daleko ne. Na ty teď nemusím myslet, dokud jim zas nepůjdu lovit na území."
,,A já na ně taky nemusím myslet?"
Už jsem skoro nerozeznala jeho srst od okolní tmy.
,,Nemusíš." zamumlal ještě. ,,Nebo pro mě za mě."