Kdybych si mohl přát jedinou věc - DOKONČENO

Kapitola druhá - Sběratel

„Co se to sakra stalo?" zeptal se Eskel, zatímco se posadil na balkón vedle Geralta. Jeho bratr páchl jako zoufalství a výčitky, což znamenalo, že jeho bard na tom musel být opravdu zle. Očekával by od něj ale, že ho tedy nespustí z očí, ne, že se bude uprostřed chladné noci utápět v beznaději na opačné straně pevnosti.

„Posral jsem to, Eskele. Tentokrát opravdu hodně," vydechl Geralt téměř nehlasně s hlavou opřenou o kolena. Pěsti měl sevřené tak, že mu bělely klouby tam, kde se neskvěla červená se zaklínačových zřejmých pokusů rozmlátit solidní kámen zdí pevnosti. Eskel mlčel. Věděl, že pokud má z Geralta něco dostat, musí mu dát čas. A tak se snažil co nejvíc pohodlně usadit na chladné dlažbě s chodidly visícími přes okraj balkónu. Chvíli jenom sledoval hvězdy a čekal, než se jeho bratr odhodlal.

„Nevím, co mám teďka sakra dělat. Hned co jsem řekl to, co jsem řekl, jsem věděl, že to bylo špatně. Chtěl jsem se otočit a omluvit se mu, ale ve stejnou chvíli jsem byl na sebe kvůli všemu, co se stalo, tak naštvaný, že jsem se na něj nedokázal znova podívat," přecedil Geralt skrz zatnutou čelist s hlavou stále skloněnou.

„Nemohl jsem se prostě jenom hned vrátit a říct – No tak dobře, svůj život jsem si posral sám a neustále sledovat, jak jseš vedle mě tak veselý a bezstarostný, bylo jako mít vedle sebe neustálou připomínku vlastní nemožnosti, takže jsem prostě z nějakého důvodu chtěl, aby ses cítit stejně mizerně jako já. Takže jsem se zachoval jako totální hajzl a nechal ho tam," Geralt zasténal a zajel si rukama do zacuchaných vlasů. Eskel cítil něco nepříjemného zkroutit se v jeho břiše, když si představil veselého temperamentního barda samotného v bůhvíjakých zaklínačsky nebezpečných končinách potom, co si na něm Geralt opět vybil své pocity méněcennosti.

„Jdi se mu omluvit, pako. Řekni, že jsi byl idiot a že toho lituješ. Z toho, co jsem pochopil, od prvního okamžiku věděl, že jsi protivný balvan. Byly to dva roky, ne? Určitě za tu dobu vychladnul. A přišel sám celou tu cestu až sem," snažil se Eskel najít na situaci nějakou světlou stránku, ale Geralt jeho snahu setřásl zavrtěním hlavy.

„Já nevím, jestli tohle půjde spravit, Esku. Nevím. A navíc mám pocit, že ho ani neznám. Vždycky jsem si myslel, že o něm vím vše, co stojí za zmínku, díky tomu, jak neustále něco mele, ale víš co? I Vesemir ho zná víc než já," bělovlasý zaklínač zvedl hlavu a měsíční světlo ozářilo zaschlé pramínky slz na jeho tvářích.

„Vesemir?" Eskel se zamračil. Jak by mohl starý mistr znát Geraltova barda?

„Podle všeho jsem si za dvacet let ani jednou nevšiml, že Marigold není člověk, ale zpropadený jednorožec. Jednorožec!" Geralt zvrátil hlavu dozadu s chraplavou parodií smíchu opouštějící jeho rty. Eskel zamrkal. To bylo poněkud... překvapivé? Naposledy, když slyšel o jednorožcích, chodili po čtyřech a měli rohy. Rozhodně nezpívali a nepromenádovali se po světě v okázalých barevných hadrech.

„Nejsou náhodou jednorožci nesmrtelní?" opáčil, snaže se vybavit si, co kdy o těchto záhadných stvořeních četl. Jednorožci nebyli považováni za monstra a zaklínači toho o nich moc nevěděli kromě toho, že žili ve stádech ve svých lesích, byli nesmrtelní, bílí a měli čistá srdce. Ale Geralt nevypadal jako někdo, kdo zjistil, že zná jednorožce. Byl moc rozhozený na to, aby to bylo tak jednoduché. Na rukou mu vyskočila husina, když se na něj Geralt konečně podíval, tvář zkroucenou zoufalstvím, hledaje něco, co mu Eskel nemohl dát.

„Podle všeho je pro ně smrtelné zlomené srdce. Já jsem ho zabil, Esku," vypravil ze sebe Geralt chraplavě a Eskelův dech se zadrhl. To nevypadalo dobře. To vůbec nevypadalo dobře.

...

Vesemir se usadil před svým krbem připraven k meditaci, ale známý klid k němu ne a ne přijít. Byl si až bolestně vědom nehybné figury v jeho posteli a nemohl svou mysl zastavit nad blouděním vzpomínkami na časy, kdy mohl kráčet po jeho boku.