Temná Dědička

48 - Čas utíká

× Dorren ×

Stál jsem před zrcadlem ve svém pokoji a upravoval si drahé oblečení, na které jsem vůbec nebyl zvyklý. Na chvíli mě opět zachvátily pochyby.

Opravdu si démon, co byl celý život členem zlých organizací a sám se stal nájemným lovcem, zaslouží takový život? Jak mě však naučila Rain, každý měl šanci obrátit svůj život k lepšímu. Na minulost by se nemělo zapomínat, ale na druhou stranu by neměla definovat, kým jsme, nebo kým můžeme být.

A já už nebyl ten malý kluk, kterého ovládal vztek a beznaděj, a proto neznal lépe. To je dávno za mnou.

Do pokoje vtrhla Neira. „Dorrene! Už dávno máš být v chrámu!"

Zarazil jsem se. „Opravdu? A sakra."

Spěchali jsme spletitými chodbami paláce, ale já už cestu znal nazpaměť. Konečně jsem vlétl do hlavní chrámové haly a za pobaveného šepotu obecenstva jsem rychle přistál na vrcholku schodů u oltáře. Oddávající muž s brýlemi mi věnoval káravý pohled, ale pouze si odkašlal a prohlásil, že obřad může začít.

Chrámem, jehož praskliny už byly opravené a zamaskované, se rozezněla líbezná hudba. Nervózně jsem si pohrával s prsty a přemýšlel jsem, odkud má Rain vlastně přijít. Potom jsem ji zahlédl.

Snášela se ke mně z balkónu doprovázená Kargith, kterou navlékli do šatů, aby mohla jít za družičku. Obecenstvo vydechlo úžasem. A já taky.

Rain byla nádherná. Její šaty byly dlouhé a zdobené, ale ne příliš. Závoj měla pouze vzadu, a tak jsem i z dálky viděl její nadšený úsměv, který byl stejně nervózní, jako ten můj. V rukou držela velkou kytici a s ladností přistála naproti mě a složila svá velká křídla.

Bylo složité vnímat slova oddávajícího, když přede mnou stála ona ve vší své kráse a zářila radostí, zatímco jí nervozita dodávala roztomilost. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. I přes svůj vzhled však Rain nebyla žádné nevinňátko, to jsme věděli všichni.

„Dorrene Ardocku, berete si zde přítomnou Milenee Rainwyn Brytisovou za svou právoplatnou manželku a přijímáte roli jejího manžela a spoluvladaře?"

„Ano," odpověděl jsem s velkým úsměvem. Přes naše ruce ležela přehozená látka se znakem rodu Vengragů. Z ruky Rain jsem však cítil, jak se nervózně třese.

Muž s brýlemi se otočil na ni. „A vy, Vaše Výsosti Milenee Rainwyn Brytisová, berete si zde přítomného Dorrena Ardocka za svého právoplatného manžela a spoluvladaře?"

„Jo! Ano, chci říct ano!" vyhrkla natěšeně a dav v lavicích se lehce zasmál.

Oddávající taky. Svázal látku, co jsme měli na rukou. „Tímto zpečeťuji tento svazek manželský; nechť slouží ve prospěch Západní říše a jejího lidu, ale hlavně ve prospěch vás dvou."

Rain mě držela za ruku a poskakovala na místě.

Oddávající si odkašlal. „Ehm, teď už se můžete políbit," dodal tiše.

Rain si skousla ret. Dívala se na mě pohledem, jako by se ptala, jestli opravdu může. Zasmál jsem se. Lehce jsem se k ní naklonil a přivřel jsem oči. Na nic nečekala a přitiskla se na mé rty s vášnivým polibkem. Dav zajásal, ale to nám mohlo být ukradené. Opřel jsem ruku o její bok a přitáhl si ji k sobě blíže. Rain mi prsty zajela do vlasů a nevědomky při tom roztáhla křídla. Když jsme se od sebe odtáhli, naše ruce byly zapletené do sebe a stejně tak se mi motala hlava. Nikdy dříve bych si nedokázal představit, že jednou budu stát u oltáře se svou nádhernou dívkou a budu přemýšlet nad zářivou budoucností. Ale i přes to... byl jsem tady. Naše cesty se poprvé střetly přesně před rokem a teď bylo jasné, že se znova jen tak nerozdělí.