Ten Pravý (druhý díl)

Část 55 Lorelai: Na vlásku

S fantomem se přeme snad hodinu. 

Tančím kolem něj s nožem jako baletka, která se snaží dosáhnout finálního aktu, ale stále nedokáže své vystoupení dotáhnout do úplného konce. Jsem rychlá, mrštná. S vé údery vrhám bezmyšlenkovitě a v odlišných intervalech a tempu, aby si nedokázal vytvořit vzorec... tyto pohyby jsem dotáhla k úplné dokonalosti díky starcově výcviku... a přesto... a přesto... ho nedokáži zasáhnout. Kdykoliv si myslím, že ho mám - minu a zasáhnu pouze lem jeho kabátu. Kdykoliv zahlédnu krvavý šrám na jeho ruce - zjistím, že ten šrám patří mě a ne jemu. Kdykoliv ucítím, že se má ruka dotkne některé jeho části těla - proberu se z jakési iluze. Je prakticky nedotknutelný. Mám pocit, že mi chvílemi úplně mizí před očima a stává se neviditelným. Omezuje se pouze na jednoduché a přesné pohyby a žádné mé útoky ho nevyvedou z míry. Svůj nůž nechává vždy poklidně skryt ve svém kabátu a tasí ho pouze v případě, že se k němu přiblížím příliš blízko. Při každém mém dalším pokusu se usmívá víc a víc. Jeho zrádné oči mě nespouštějí z hledáčku a vrásky kolem očí se prohloubí vždy, když se jeho ruka dotkne ba jenom jednoho vlásku na mé hlavě. V takové situaci mi tělem projede nevysvětlitelný mráz doprovázený bodajícím třesem.

Chlad na těle mě upozorní, že jsem opět příliš blízko a instinktivně odskočím k Alině. Stojí vedle mě a kouše se do rtu. Ruce se jí třesou zlostí a celkově je celá napjatá. Oceňuji její bojové schopnosti, které by se klidně mohly rovnat těm mým. Je zručná a s noži umí zacházet jako nikdo jiný. Útočí v době, kdy se snažím chytnou dech a kryje mi záda při každém mém pokusu fantoma zasáhnout. Snažím se, aby se příliš nedostávala do jeho blízkosti, ale jsem jí nesmírně vděčná, že tu je. Její schopnosti jsou velmi užitečné a početní výhoda je na naší straně. I když... 

Stočím pohled zpět k Fantomovi. Jediné, co se mi doposud povedlo, bylo dostat toho chlápka asi o dva metry dál než stál před hodinou. Zadýchaně si odplivnu do sněhu a stisknu rukojeť nože pevněji... vedu si pěkně mizerně.

Fantom se podívá před sebe na stopy v ušlapaném sněhu, kde před chvílí stál. Převrátí hlavu z jednoho ramene na druhé a podivně mlaskne. „Zajímavé... velmi zajímavé. Ještě nikdo mě nepřinutil k ústupu mimo mou původní pozici." Řekne klidně, ale zároveň šíleně. Nedokáži poznat, jestli mám brečet nebo se smát. Z jeho potěšeného výrazu usuzuji, jak nesmírně je mými dovednostmi potěšen. 

Zúžím oči. Jeho reakce jsou matoucí. Nedokáži ho přečíst. Nevím, co si myslí. Nevím, jak zaútočí. Nevím vůbec nic. Čtení nepřítele vždy bylo mou nejlepší dovedností. Dokázala jsem přečíst svého oponenta a zaútočit přesně tam, kde by to nejméně čekal. Ale tento? Nečekala jsem, že bude třída S takového kalibru.

„Proto je chci... jsou víc než jen krásné. Jsou cenné. Jsi silná. Tvé vlasy jsou neocenitelné." Přeruší mé myšlenky a sjede mě pohledem snad již po sté. Jeho toužebný výraz, který věnuje mým vlasům, se mi každou sekundu znechucuje čím dál víc. Je mi odporný. Je to zrůda. Nikdy jsem necítila takovou nechuť vůči protivníkovi. „Chci je. Budou jenom moje." Rozlehne se jeho hluboký hlas, který se odrazí od vzdálených skal.

Zakaboním se a sevřu dýku ještě pevněji. Nemá cenu se s ním bavit o jeho úchylce. Jeho posedlost ho totálně ovládla a je více než pravděpodobné, že za to mohou ty roky zabíjení pro organizaci. Sama jsem prošla stádiem nekontrolovatelnosti. Já však mám po svém boku důvěryhodné lidi, kteří mě nenechali propadnou temnotě. Tento muž, věnuji mu pohled, je již dávno ztracen. „Proč jdeš po Něncích?" 

Muž na pár vteřin zmlkne. Podívá se nahoru na oblohu, protože mu na tváři přistane sněhová vločka... další a další. Každou další vteřinu se z oblohy snese více sněžného poprašku, jehož lehkost na pomíjivou chvíli ucítím i já na své tváři. Fantom pár vteřin pozoruje tuto scenérii než hlavu opět sklopí k nám. Poprvé za celou dobu vypadá vážně a vyspěle. Má přesvědčivý výraz. „Já poslouchám... jsem poslušný... vždy udělám to, co se mi řekne... Řeklo se mi, abych zabil Něnce. Řeklo se mi, ať to udělám... tak jsem tady..." Jeho nesmyslné bláboly mi znovu začnou plnit můj mozek. Dochází mi trpělivost.