Twilight: Vlčí homo-verze

Kapitola 1. - Příjezd do Spoons

Tak a je to tady!

Odjezd z malebného Phoenixu v Arizoně do ne tak malebného městečka Spoons, které sídlí hádám někde v Wyomingu nebo tak někde, byl tady. Hari se loučil se svojí matkou na místě, kam se s ní před lety přestěhoval. Potom co se znovu vdala za ještě většího kokota, než jakým je jeho reálný otec, se Hari rozhodl, že už to taj nebude nadále trpět, a odjede do největšího zapadákova ve státech. Tam už na něj bude čekat otec Darach Swan.

Hari od matky dostal samozřejmě malý dáreček na rozloučenou – kaktus ve tvaru přirození. Jeho matka byla nymfomanka, a tak se jejímu daru nelze divit. Syn to však raději nikterak nekomentoval, jakmile bude někde matce z očí, tu příšernost vyhodí do nejbližšího odpadkového koše.

K jeho štěstí se mu tato příležitost naskytla hned, jak ho matka vyhodila na letišti. Koktus letěl směr popelnice a po zbytek příběhu už o něm neuslyšíme. Harimu se podařilo chytit svůj let směr Wyoming, a k jeho štěstí byl na palubě s dvěma batolaty. To je přeci dobré znamení, ne? Bůh by musel bejt naprostej úchyl, aby shodil letadlo s dvěma fakanama na palubě, hah! Kromě toho příšerného dětského řevu se dal tedy let povážit za úspěšný, a na letišti v Wyomingu to už byl chillec.

Hariho zde měl jeho otec vyzvednout přesně v době přistání, ale měl zpoždění – týpek asi zase chlastal za volantem, klasika. Hari si tedy vystál pěkných pár minut u letištního východu, když zahlédl ten otcův příšernej pick-up, kterým ho právě přijel vyzvedávat. Protočení panenek bylo více než na místě.

„Čau tati," pozdravil ho, když do prodloužené kabiny vozu naházel svoje bagáže.

„Synku! Tak rád tě vidím! Nasedej, jedem směr Spoons!" Otec byl evidentně ve velmi dobré náladě, a tak nebyl čas otálet. Hari nasedl do tý luxusní káry a opilec za volantem to tak mohl rozjet v plné parádě.

„Tys pil?" ptal se Hari, protože nechtěl být součástí nějaké příšerné autonehody. Otec se zasmál.

„Neblázni! Piju vždycky jenom o víkendu!" Otec ho chtěl nejspíše přesvědčit o své nevinně.

„Eh, dnes je sobota." Well, to je neprůstřelné. Darach se opětovně uchechtl.

„No jo, dostals mě! Teď už ale žádnej výslech, počkej, až uvidíš město! Od doby co ses odstěhoval to tu vzkvétá!" A přitom Darach šlápl na plyn. Hari se musel přidržet kliky od dveří spolujezdce, a pokřižovat se. Jestli dnes nezdechne, tak už asi nikdy.

Po zbytek cesty se příliš nemluvilo, jediný zvuk, který byl hlasně slyšet, bylo pískání pneumatik, když se vždy opilý Darach pokoušel na poslední chvíli zabrzdit před železničním přejezdem nebo jiným autem. Hari to raději nekomentoval, jen se modlil za život svůj a životy ostatních, co se dnes rozhodli v okolí městečka Spoons nasednout do auta. A proto je řízení takový hazard se život, přátelé.

Jak Hari při vjezdu do městečka viděl ceduli s nápisem "Spoons, populace: 446", chtělo se mu strhnout volant směr knajpa nebo přilehlý strom. Jak se tu zvládne začlenit mezi partičku buranů? Je z velkýho teplýho města! Tady chcípne nejen zimou, ale taky na absenci inteligentních jedinců. Jak už z okénka auta viděl nějaké kolemjdoucí, jeho obavy byly na místě – buran vedle burana.

„Pěkně jsi vyrostl, synu. Konečně máš tlapy jak pořádnej chlap! S těma se ti tu bude dobře sekat dříví, až nám zas přerušej dodávku tepla, haha," poznamenal otec na železničním přejezdu. Hari se podíval na své tlapky, kterýma si držel svůj batoh. Otec ho asi dlouho neviděl, eh? Raději neodpovídal.

Městečko Spoons nebylo velké, a proto se po tomto železničním přejezdu už velmi brzy objevily u domu Daracha Swana. Ten zaparkoval před svůj zcela basic emerickej barák, a vylezl ven. Vzal ze zadní části kabiny nějakou bagáž svého syna a vyšel k domu. Hari ještě chvíli seděl na místě spolujezdce, a divil se, jak je možný, že tuhle jízdu přežil. Zázrak. Jak se vzpamatoval, s batůžkem následoval svého otce do domu. Ten už byl uvnitř a snažil se ten kufr obřích rozměrů táhnout po schodech nahoru.

„Pomůžu ti, otče," šel mu vzít kufr z tlapek, a otec se nechal.

„Výborně, tak to si dojdu pro láhev whisky, vydrž, pak ti ukážu pokoj," řka otec, mezitím, co už sbíhal dolů ze schodů a mířil někam do obýváku. Hari zase jen mlčky zíral za otcem alkoholikem, a po malé vteřince pokračoval v tahání bagáže směr horní patro domu. Je to kruva těžký, ale co čekat, když se sem stěhuje na dobu neurčitou? A to si ani nebral všechny ty serepetičky, co doma ve Phoenixu měl!

Otec ho doběhl až ve chvíli, kdy už byl Hari nahoře. S flaškou v ruce proběhl kolem něj a ukázal na dveře jednoho z pokojů v horním patře. „Tady je tvůj pokoj, tak, jak si pamatuješ. Teda, trochu jsem ho vylepšil, ale v základu je stejnej!" Ujistil ho otec. Hari si na chvíli odložil těžký kufr a šel otevřít dveře do svého pokoje. Jo, v tomhle pokoji vyrůstal až do svých asi dvanácti let. Pak se s máti odstěhoval. Naštěstí. A nyní je zas zpět. Proč vlastně? Boha.

Když otevíral dveře, nečekal, co uvidí. Jak se před ním otevřel pokoj v celé své kráse nekráse, Hari stáhl uši a vyhrkl. „Proboha!" Že pokoj jak si ho pamatuje? Tohle je snad vtip!!