Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

23

Už oblečená jsem mířila na snídani a cítila jsem se tak dobře! Páni, kvalitní milostný život opravdu dělá divy. Měla jsem ale trochu strach, že jakmile Jana uvidím, vrhneme se na sebe nanovo. Musím uznat, že mě bolí celý člověk a asi další dva dny nedám nohy k sobě, i tak je mi ale zatraceně moc fajn. Sbíhala jsem po schodech a culila jsem se jako idiot. Téměř jsem vtančila do hlavního salónku, kde jsem narazila na Káju. K mému překvapení byla na snídani první a sama. 

,, Dobré ráno," zahlaholila jsem a posadila se vedle ní. Ona na mě nevěřícně zamrkala a pak se rozesmála. 

,, No dobré, dobré...Mám na tebe jenom jednu otázku," odpověděla mi a ušklíbla se. Já protočila panenky a podala si konvici s kávou. 

,, Jakou?" zeptala jsem se a ona se ke mně naklonila. 

,, Kolikrát?" zašeptala a doslova mi visela na rtech. Já pobaveně zakroutila hlavou. Vidí do mě jak do hubený kozy, potvora. 

,, Čtyřikrát," zašeptala jsem a ona se rozkašlala, protože právě ujídala bábovku a zaskočilo jí. Zatraceně, neříkej, že na ni budu muset použít Heimlichův manévr, protože ji přizabil můj milostný život. Kája ale začínala pomalu rudnout, protože se jí nedařilo ten kousek vykašlat. Rychle jsem k ní přiskočila, tupě jsem ji udeřila mezi lopatky, ale nepomohlo to. Bouchla jsem ji ještě dvakrát, ale pořád nic, zatraceně.  Slyšela jsem, jak někdo sbíhá po schodech, Kájino divoké dušení se muselo přivolat pozornost. Viděla jsem Karla, jak utíká směrem k nám. 

,, Proboha, slečno, co se děje?" ptal se a běžel k nám. 

,, Dusí se, zaskočilo jí!" vyjekla jsem a věděla, že musím zakročil. Než k nám Karel doběhl, chytila jsem ji zezadu a objala ji tak, že jsem jednu ruku sevřela v oblasti nadbřišku v pěst a druhou položila přes ni . Poté jsem několikrát silně stiskla Kájin nadbřišek směrem k bránici. Viděla jsem, jak jí ten kousek vyletěl z pusy a pustila ji. Kája se svezla na zem a snažila se popadnout dech. Oba jsme se k ní rychle sehnuli a sledovali, jak se jí postupně vrací barva i dechová frekvence. 

,, Kájo, neboj, už je dobře," uklidňovala jsem ji. 

,, T-tys...Tys mě zachránila, Li....Anastázie. Díky..." chraptěla Kája a Karel jí pomohl zpět do stoje. 

,, Copak jste se zbláznila? Co jste to použila za úder?! Mohla jste jí ublížit!" okřikl mě Karel a já se zamračila. 

,, Karle, nebuď na ni takový, díky ní jsem se přestala dusit!" okřikla ho Kája a do místnosti vešel Jan. 

,, Co se to tady děje?" zeptal se a ustaraně si prohlížel rudou Káju, nakvašeného Karla a uraženou mou maličkost. 

,, To nebyl žádný úder, jak tomu říkáte, ale Heimlichův manévr, používá se, když překážku v dýchacích cestách nebylo možno odstranit alespoň pěti tupými údery mezi lopatky! Jedná se o techniku první pomoci při dušení! A jak vidíte, splnila účel!" okřikla jsem ho zpátky uraženě. 

,, Jak je možné, že jsem o podobném manévru ještě neslyšel? Jsem lékař, znám všechny metody první pomoci!" okřikl mě Karel a já začínala být pěkně nasraná, nejsem tady zvědavá na žádný mansplaining! Chtěla jsem mu něco odseknout, ale Jan si stoupl přede mě. No jo, vlastně, Heimlich s tím přišel až někdy v 80. letech, Karel to ani znát nemůže. 

,, Přestaň na ni křičet, Karle, nezapomeň, že to bude brzy moje žena. Měl by ses slečně omluvit," řekl klidně Jan a Karel rozhodil rukama v obranném gestu. 

,, Omlouvám se, slečno. Nechal jsem se strhnout strachem o Karličku a nedokázal zachovat chladnou hlavu. Budu muset zapátrat v odborné literatuře a doplnit si znalosti," řekl Karel a sklopil pohled. Já se pousmála.