Odraz v zrcadle

Co tohle vlastně bylo? Hrad? Zřícenina? Zámek? Chlapec to odmítal odhadnout. Před deseti minutami, mu jeho smartphone oznámil vybití baterie. Konec, šmitec, šlus. Vztek ve studentovi jen kypěl, jak byl donucen uschovat mobil do kapsy a věnovat se okolí. 

Nazvali to poznávací exkurze. Očividně potřebovala nudná prohlídka hradního podzemí honosnější označení. Náš student byl spíše samotář, outsider. Temné podzemí ho nezajímalo, ale stejně jako jeho vrstevníci, se zařadil ke skupince a rozhlédl se. Dost možná poprvé od chvíle, kdy sem vstoupil. Jejich průvodcem byla mladá žena. Její hlas se rozléhal od stěn v ozvěnách. Odrážel se od kamenných stěn a šířil se do prostoru.

„Následujte mne, blížíme se ke zlatému hřebu naší prohlídky! Předem upozorňuji na kluzký povrch pod vašima nohama. V těchto prostorech je problém s prosakující podzemní vodou."

Zástup si začal šumivě šeptat. Třída nevydržela v klidu, ale napětí a zvědavost rostli, když se dav posunoval vpřed. Chlapec si přitáhl bundu blíže k tělu. Zdálo se mu to, nebo se vážně značně ochladilo? Doteď bylo jediné, co viděli kamenné stěny, zvláštní útvary, neforemné schodiště a divné obrazce na stěnách. Objevily se jedinci, kteří věnovali prohlídce část svého zájmu, ale drtivá většina se spokojila s odpadnutím veškerých hodin, písemek a zkoušení v tento den. Mezi tenhle typ patřil i on. Chlapec s kaštanovými vlasy, co vyčníval svojí hubenou postavou, kterou dnes ukryl do dlouhého kabátu. Zima, která vládla tam venku, na povrchu, donutila všechny se teple obléci.

„Všichni si dejte pozor na hlavu, za tímto otvorem je unikátní podívaná, která dělá naší prohlídku zcela unikátní. Připomínám zákaz používání fotoaparátu, mobilních telefonů a veškerých elektronických zařízení. Tudy prosím."

Zvláštní jak se atmosféra proměnila ve zvědavé očekávání. Před skupinou se objevila osvětlená brána. Nízký otvor ve zdi, který vypadal trochu jinak, než ostatní předměty kolem. Skoro jako by tam nezapadal. Bránu zdobil vytesaný portál. Obrazce vytvářely jakési pnoucí úponky. Někdo si dal velkou práci, aby vytvořil kamenné květy. Student zamrkal na obě strany. Zdálo se to pouze jemu nebo i ostatní rozpoznali dvě postavy, jejichž tváře a údy byly vytesány do kamene a chytře skryty do změti úponků a květin? Ani jedna z nich neměla tvář, ale jejich ruce byly spjaty v modlitbě. Chlapec zamrkal znovu, ale obraz mu před očima nezmizel. Mráz mu přejel po zádech, a jeho myšlenky byly přerušeny lapáním po dechu. První studenti se dostali za bránu. Ostatní natahovali krky, aby alespoň mohli nahlédnout, co je tam zvláštního.

„ Páni! Neuvěřitelný! Vidíte to taky?"

Lapání po dechu, udivené vzdechy a vše ostatní v chlapcově mysli utichlo, když vstoupil do něčeho, co připomínalo prostorný sál. Vysoký jeskynní strop se zvedal do výšky, místnost, která byla v téhle puklině vytvořena, měnila všechno v úžas. Voda spadala po kapkách ze stěn, stékáním tvořila stříbrné cestičky po horninách a na zemi se utvářela malá jezírka. To ale nebylo nejúžasnější. Naopak. Zrcadla. Zrcadla, obrovských rozměrů, tvarů i velikostí stála a visela všude. Voda dopomáhala k jiskřivému efektu. Stojany se zrcadly vyššími, než je výška dospělého muže, byla rozestavena do kruhu, další menší zakrývaly skály po obvodu. Tvořila tak malý labyrint. Studenti se mačkali v těsném prostoru a šum hlasů se nesl sálem. Zvláštní bylo, že se ozvěna nerozléhala, tady ozvěna neexistovala. Jako by stěny hlasy pohlcovaly a braly je za své. Odkašlání mladé průvodkyně upoutalo pozornost.

„Vítejte v zrcadlovém sále. Toto je jediná expozice na celém světě. Určitě si všichni pokládáte stejnou otázku. Kdo tohle vytvořil? Odpovím vám, ale nejdříve se prosím podívejte sem."