Útěk po francouzsku

Na světě existuje jen pár všeobecnejch pravd. Slunce putuje od východu k západu. Kilo peří váží stejně jako kilo železa. A Paříž je nejkouzelnější město na celý planetě. A kdo si to nemyslí, ten nezažil Paříž tím správným způsobem.

Přesně to jsem se snažila v duchu opakovat jako mantru, jenže ono se těžko ujíždí na vlně francouzskýho bohémství, když sedíte sama v baru, srkáte už druhou skleničku červenýho a přemýšlíte, jak moc jste ochotná vytrpět kvůli nějakýmu frantíkovi.

Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Tohle se stávalo jinejm holkám, ale ne mně. Já jsem nechávala chlapy čekat, to já jsem měla rozehráno na víc frontách najednou. Nikdo by si nedovolil se na mě vykašlat. Nikdo, kromě Sebastiena, očividně.

Nevydržela jsem nutkání a sáhla po telefonu. Hodinu a čtvrt. Bylo to oficiální, stala se ze mě zoufalka. Naklopila jsem poslední hlt vína do krku a odložila skleničku na stůl trošku ráznějc, než jsem měla původně v plánu. Elegantně srovnaný příbor vedle prázdného talíře nadskočil a cinknul o sebe. Jako by se mi vysmíval. Na zdraví, Julčo, a na to, že jsi čekáním na toho arogantního idiota strávila víc času než učením na maturitu.

Znovu jsem zkontrolovala mobil. Hodina a šestnáct minut.

„Bože, ty jsi ale kráva," zamumlala jsem sama pro sebe. Kývla jsem na procházejícího číšníka a chtěla si říct o účet. „S'il vous plaît..."

„Oui, un moment," odvětil mi ten žabožrout s knírkem a odpelášil pryč dřív, než jsem stihla dokončit větu. Další pohled na displej telefonu. Hodina a sedmnáct minut. Přede mnou se jako zázrakem objevila třetí sklenička merlotu. Tmavýho, silnýho a trpkýho - jako můj aktuální milostnej život.

Když jsem dostala možnost vyrazit díky vejšce na půl roku do zahraničí, měla jsem v tom okamžitě jasno - Francie byla jasná volba. Paříž mi učarovala už před několika lety a francouzština snad už v dětství. Od té doby jsem hltala všechno, co mělo s Francií cokoliv společného. Filmy, hudbu, recepty, módu, zkrátka každičký sebemenší detail. Vysnila jsem si, jak se budu procházet po Champs-Élysées s croissantem v ruce a baretem na hlavě, u toho si číst Victora Huga v originále a balit Francouze. No, tak to nevyšlo.

Baret, který mi stejně neslušel, jsem si strhla z hlavy a nacpala ho do kabelky pověšené přes opěradlo židle. Vlasy jsem se ani nenamáhala uhladit. Hodina a osmnáct minut. Ten už nepřijde. Byla jsem jako reklama na zoufalství. Sebastien přitom vypadal jako solidní partie. Alespoň podle tinderovýho profilu. Stejnak kecal, měl vyretušovaný fotky a ve photoshopu přidělaný svaly, tak se styděl přijít. Tím to bude.

Nepřítomně jsem upíjela ze třetí dvoudecky, víno mi začalo stoupat do tváří a do hlavy. Představila jsem si Sebastiena, jak stojí před zrcadlem a proklíná se za to, jak mi na svým profilu lhal. Jak nedokáže posbírat odvahu a přitáhnout na domluvený rande, protože má místo pekáče buchet jen hroudu těsta ve stádiu kynutí. Jeho smůla. Z reproduktorů v restauraci se linula instrumentální verze písničky La vie en rose. Pokyvovala jsem do rytmu nohou a nechala si u toho sklouznout botu až úplně na špičku. Lodička mi visela jen na palci, když se za mnou ozvalo nečekané: „Ahoj, Juli, co ty tady sama?"

Bota mi spadla. Udělala děsnej randál. Hrkla jsem sebou a vyžbrndla trochu červenýho na bílej ubrus. Rychle jsem to zamaskovala ubrouskem. Nikdo nemusel nic poznat.

Kdybych byla bývala tušila, že se na mě ten namachrovanej frantík hodlá vybodnout, nevybrala bych jako místo setkání restauraci přes ulici od vysoškolskejch kolejí, kam si občas po škole chodili sednout na skleničku jak učitelé, tak studenti. Včetně Filipa, očividně. Filipa, kterýho jsem vyfasovala jako krajana. Studoval francouzskou literaturu na fildě, nad takovými jsme my holky z ekonomky ohrnovaly nos. Nebylo v tom nic osobního, já naopak to jeho filozofování měla docela ráda, ale občas mě neuvěřitelně štval. Jednak uměl francouzsky mnohem líp než já, takže mi nezbývalo než si od něj občas půjčit zápisky z hodin, a pak měl tenhle debilní zvyk zjevovat se vždycky, když se mi to nejmíň hodilo.