Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

28

Po tom, co jsem uslyšela tátův hlas, jsem si myslela, že moje duše definitivně opouští moje tělo. Cítila jsem se tak lehká! Hlasy okolo mě úplně utichly a já chvíli vnímala jen tmu. Měla jsem pocit, že moje vědomí trčí v té temnotě snad celé věky. Počkat, je tohle onen svět? Není nějak prázdný?! Ucítila jsem, jak se mi teplo rozlévá po celých zádech a otočila se. Viděla jsem zlatavou záři, která byla naprosto nádherná a působila jako útěcha v té temné mizérii. Vydala jsem se jejím směrem a objevila se v zahradě zámečku Millerových. Byl nádherný letní den, obloha bez mráčku, sluníčko příjemně hřálo. Došla jsem až k houpačce a posadila se na ni. Uslyšela jsem křupání štěrku na cestičce a zvedla hlavu. Až téměř nadpozemským způsobem ke mně kráčel Jan. Měl na sobě béžový oblek a bílou košili. Přišel až ke mně a vzal mě za ruku. 

,, Musíme jít, zde nemůžeš zůstat," řekl mi jemně. 

,, Jane, já nechci odejít," odporovala jsem a on mi vzal hlavu do dlaní. 

,, Já vím, ale je to velmi důležité. Musíš odsud odejít. Půjdu s tebou až k bráně," řekl a já smutně vstala. Kam mě to vede? Zatoulala jsem se omylem do nebe a patřím do pekla? 

,, Kam půjdu?" zeptala jsem se ho, ale on chvíli neodpovídal. 

,, Zpět," řekl nakonec, když jsme dorazili k bráně. On ji otevřel a rukou mi naznačil, abych prošla. Mně se do očí nahrnuly slzy. 

,, Sbohem tedy," řekla jsem a prošla bránou. V ten moment se kolem mě rozprostřela tma, ale byla mnohem méně úzkostná a temná než předtím. Z dálky ke mně doléhalo jakési pípání a pomalu jsem začala dostávat cit do končetin. Měla jsem pocit, že moje víčka jsou snad z olova, ale začínala jsem věřit, že se probírám!! Liano, no tak, ty to dokážeš!! Hecovala jsem se a s vypětím všech sil pomalinku otevírala oči. Viděla jsem trochu rozmazaně, kde to jen jsem?? Párkrát jsem zamrkala. Ten tlak na mé dlani byla něčí ruka! Po chvíli jsem konečně rozlepila oči a uviděla spícího Jana, který mne při tom držel za ruku . Seděl vedle postele na křesle. Snažila jsem se dostat ze sebe nějaký zvuk, ale moje hlasivky mě nechtěly poslouchat. Jsem tak moc šťastná, že žiju!!

,, Jane..." zašeptala jsem slaboučce. Zklamaně jsem konstatovala, že mne neslyšel. Snažila jsem se mu zmáčknout ruku, ale ta moje byla jako z gumy. Trvalo mi dalších několik minut, než jsem zvládla koordinovaně ovládat všechny končetiny, byť jen slabě. 

,, Jane," dostala jsem ze sebe o něco hlasitěji a uviděla, jak se lehce pohnul. Přestal pravidelně dýchat a rozespale zamrkal. Naše pohledy se setkaly a já se jemně pousmála. On se taky usmál a viděla jsem, jak se mu do očí nahrnuly slzy. Přisedl si blíž a pohladil mě po tváři. Byla jsem tak šťastná, že jsem to přežila, že jsem taky začala slzet. Cítila jsem, jak mi horké slzy stékají po tváři.  Jan mi je otřel palcem a mně se povedlo ho chytit za ruku. 

,, Šššš, nevysiluj se," řekl nakřáplým hlasem a jemně mi ruku vrátil zpět na postel. 

,, N-neměj strach, m-mě se jen tak n-nezbavíš, M-Millere," zašeptala jsem a on se tiše zasmál. 

,, Půjdu ostatním říci, že ses probudila," řekl a chtěl vstát, já ho ale zadržela. 

,, Počkej s tím chviličku, prosím. Chci si s tebou promluvit o samotě," řekla jsem slabě a Jan se zase posadil. 

,, Pavel a Karolína mi vše řekli," řekl mi Jan polohlasem. 

,, Zlobíš se na mě?" zeptala jsem se ho rozechvěle a on zakroutil hlavou. 

,, Ne...Od této chvíle ale chci, aby vše, co mi řekneš, byla pravda, ano?" řekl Jan přísně a podíval se mi do očí. Já mu slabě stiskla ruku.