Nechtěná láska

Kapitola 18

Ráno bylo zase jako včera. Sešla jsem hotová dolů, babička už dělala snídani. „Ahoj Hotaru, nějak brzo ne?" ptala se. „Dobré ráno, no... docela jo. A ty taky co?" „Jo, nemohla jsem spát, tak jsem si řekla, že vstanu." Řekla mi a dala na stůl chleba se sýrem. „Děkuju." Řekla jsem a vzala chleba. Šla jsem nahoru za Hirokim a chtěla ho vzbudit, ale nebyl tam. „Hiro-" v tu mě něco chytlo kolem pasu. Vykřikla jsem. To "něco" byl Hiroki. Odtáhl se a já se na něj otočila. „Hiroki! Ty Magore!" křikla jsem. On dal ruce nahoru jako gesto: „Vzdávám se." „Dobré ráno." Řekl a zasmál se. Dal ruce dolů a já se na něj zabijácky podívala. „Mohl jsi říct, že jsi vzhůru." Řekla jsem. „Máš na stole snídani." Dodala jsem a šla dolů. Okolo půl osmé jsme zase vyšli.

„Dnes je vyučování jenom do deseti hodin. Kvuli přípravám na ples. Vaši učitelé vás rozdělí do skupin." Řekl hlas v rozhlase. „Tak slyšeli jste." Ujal se slova pro změnu učitel. „Budu říkat skupiny, už je mám hotové, pomáhala mi při tom zástupkyně třídy." Zástupkyně, je trošku šprtka, ale dá se s ní i normálně bavit. Je to malá blondýnka, vlasy má asi po zadek a má modrozelené oči. „Takže, začneme výzdobou haly, to bude mít na starosti Izumi, k sobě jí dáme Akia..." a tak hlásil dokola a dokola. „Hotaru, ty budeš mít na starosti s Hirokim a Suki, uděláte uvítací plakát." Né! Tohle jsem nechtěla, navíc Hiroki se bude jenom tupě hledět. Suki mi moc nevadí, ale je blázen do Hirokiho, takže budu muset být ostražitá... Ne. Suki mi říkala, že mi ho přeje... Tak snad se nic nestane. O přestávce se každý skupinka sešla, ale za mnou přišla Izumi a řekla, že s takovou ty šaty nestihne. „Neboj, Naomi je návrhářka, ušije nám je. Dneska ke mně přijď, máme k ní jít." Řekla jsme jí. Ona kývla, usmála se a odešla. „Takže, jak uděláme ten plakát? Mám se stavit, nebo vy ke mně?" ptala se Suki. „To vyřešíme potom, kdo má pastelky?" „Já! Moje starší ségra Kim je malířka, mohla by nám pomoct." Řekla mi. První jsem na ni hleděla. Má dvě sestry? Vím jenom o Sumi, ale Kim? Nikdy o ní nemluvila, je prý malířka, takže se divím, že se nechválila. Nedalo mi to, musela jsem se zeptat. „Ty máš starší sestru?" „Jo, nikdy jsem o ní moc nemluvila, ona je věčně někde pryč. Jezdí po světě a hledá inspiraci. Byla v Paříži, Londýně, Osace, Hawai, Rakousku a tam všude možně. Je jí devatenáct, takže si to může dovolit. Navíc je i fotografka, takže fotí, dostává peníze atd. Včera přijela po dlouhé době zase domů. Myslím, že nám pomůže." Páni! Její sestra má krásný život. I já chci cestovat... „Jé, tak fajn. A kde se sejdeme?" „U mě a třeba ve tři hodiny." Řekl Hiroki. Podívala jsem se na něj trochu nechápavě, většinou nikoho domů nezve. „Můžeme malovat na dvorku, máme tam menší plácek a navíc je tam krásná příroda. Slyšel jsem, že malíři rádi kreslí, když jsou venku v přírodě." Řekl. Obě jsme kývli a rozešli se ke svým lavicím. „Ahojky, Naomi. Máš čas? V deset nám končí škola, stavila bych se s Izumi. Skrz ty šaty." Napsala jsem SMSku Naomi. Ta hned odepsala: „Klíďo! My máme už prázky, takže se po škole hned stavte, bez Hirokiho! :DD Chci, aby to bylo překvápko! I pro vás! P.S.: Vzala jsem nám tento týden volno." Odepsala. „Okay. Tak kolem jedenácté jsme s Izumi u tebe. Počkat! Já nevím, kde bydlíš?!" Zapomněla jsem, kde bydlí. „Ten takový bílo-šedý dům. Jak jdeš k tomu zábavnímu parku, tak ten rohový přízemní domek." „Dobře! Díky moc!!" „Jj, není zač." Je půl desáté, ještě půl hodiny. To vydržím. Celou půl hodinu jsme se bavili, učitel tu byl jen jednou za dvacet minut, takže kluci dělali kraviny. Sedla jsem si na parapet okna a vyhlédla ven. Právě nějací kluci z přízemí vyskakovali z oken a utíkali domů. Dementi. Kdybychom nebyli tak vysoko, tak už tu není žádný kluk. Někdo mě žduchl a já padala dolů. Kdyby mě někdo nechytil, spadla bych a rozmáčkla se jako rajče. „V pohodě?" Otočila jsem se za hlasem. Stál tam hnědovlasý kluk. Je "hvězda" třídy. Samozřejmě hned po Akiovi, Hirokim a Daisukem. „Jo, který dement mě žduchl?!" byla jsem naštvaná, někdo mě chtěl právě zabít, a zachránil mě jakýsi kluk, jehož jméno ani neznám. Kde je Hiroki? „Nevím, já jsem Akira." „Aha, já jsem-" „Hotaru! Proč sedíš na tom okně?! Chceš vypadnout ven?!" křičel po mě Hiroki a odehnal toho Akira. „Co se stalo?! Proč tě držel za ruku?" „Hiroki, klid-" „Mám být klidný když-... Hm... Promiň, nemám dobrou náladu, co se stalo?" zklidnil se konečně. „Nějaký dement do mě vrazil, a kdyby nebylo toho hnědovlá- Akira, byla bych rozplácklá jako rajče na zemi." Řekla jsem. „Který... Dement, ji zhodil?!!" Rozkřikl se Hiroki. Oči mu jakoby hořeli. Takhle naštvaného jsem ho snad nikdy neviděla. „Soráč Hiro, bylo to omylem." Řekl nějaký červeno- cože?! Ano, červenovlasý kluk. Kdybych ho měla někde potkat, hned mě zaujmou jeho vlasy. Koukala jsem na jeho vlasy a on se na mě ušklíbl. „Co tak tlemíš na moje vlasy?! Jsou červený, no a?" „Aaa! Nic! Já j-jen že... červené vlasy se vidí málokdy." „Jo, hlavně že jsem už několik roků tvůj spolužák." Ušklíbl se. „Sedíš za mnou ne? Nemůžu tě vidět. Nemám vzadu oči." „Hm..." řekl a odešel. „Kentaro... Zabiju tě!!" přitom posledním slově se rozkřičel. „Hiroki Takagawo! Co křičíš?!" „Pardon." Řekl a přisunul si k mojí lavici tu Izumiinu. „Tak děti," začal učitel. Děti? Dělá si prdel, že ano? „Konec roku už je skoro tady, a-" větu nedořekl, protože zazvonilo a všichni odešli. Chudák učitel, nemohl doříct ani svůj tvrdě natrénovaný rozhovor. Šla jsem hned k Naomi i s Izumi a Hiroki šel k Akiovi a Daisukemu.

„Ahooj!" křikly jsme s Izumi sborově, když nám Naomi otevřela. „Čusík! Jdeme na to!" Šly jsme dovnitř. „Páni! Máš to tu krásné!" řekla s nadšením Izumi. „Ano!" přidala jsem se. „Děkuju, nikdo není doma, takže se můžete porozhlédnout." Řekla nám. „S kým bydlíš?" vyptávala se Izumi. „S mámou, táta mi zemřel při letecké dopravě." „Aha, to je mi líto." „Pojďme do pokoje." Jaksi jsem tou krásou neřekla ani slovo. Byt měli sladěný bílou a zlatavou barvou. A k tomu měli světle hnědý nábytek. Krása. I když, ty stěny byli trošku obyčejné, ale lehké a pěkné. Šli jsme do jejího pokoje, ten byl stejně barevně sladěný, jako asi všechny místnosti tady. „Proč máš brigádu, když máte tak krásný, bohatý dům?" „Brigáda je jenom můj koníček." Řekla a podala dva papíry. „Aha. Jdeš kreslit?" „Ne, navrhovat!" opravila mě Izumi místo Naomi. „Jo." Řekla. „Jen mi řekněte, jaké chcete šaty." „Je to na tobě." Řekli jsme zároveň s Izumi. „Fajn stoupněte si sem." Řekla a postavila nás ke stolu. Dívala se na nás a pak něco kreslila na papír. Nesměli jsme se na to dívat... „Ale no tak!" přemlouvaly jsme ji s Izumi, ale bylo to marné. Za hodinu jsme musely domů. A já si chystala věci na ten plakát. Už se docela těším na ty šaty, nějaké měla Izumi i na stole, a když jsem se na ně dívala, byli úžasné. Třeba ten slavný ples nebude tak hrozný jak si myslím...

Táák! Slíbila jsem, že kapitolka vyjde ještě dneska, takže tady je! :) Zítra bohužel nic nevyjde :/ :( Budu plakat! Na tu chatu jedeme totiž kolem třetí hodiny asi, a já mám školu do jedné, ještě se musím sbalit atd... Nestihnu to :/ Takže další dílek čekejte cca v pondělí. Gomen za chyby atd. Vždyť to znáte. :)

P.S.: na obrázku je zlobivý Kentaro (Pro ty, kdo už si to nepamatují, je to ten, který málem shodil Hotaru z okna ven, i když Hotaru nemá na parapetě co sedět, ale prostě rebel. :D)