Klepnutím sem začneš Blesk zářivě proťal černou oblohu a na vteřinu tak osvítil právě v tu chvíli jako vystřižené z hororu městečko Black Hill. Hrom. Rána se odrážela od zašlých budov a mířila dál. Zvuková vlna elektrického výboje svištěla ulicemi. Liják trvající už tři dny stále neustával, ba naopak sílil. Voda padající z nebes se proudem valila ulicemi a s rachotem neúprosně bičovala střechy domů a bytů. Foukal silný vítr, pod kterým se stromy klaněly k zemi. Kdysi toto krásné a poklidné městečko, jako by se ztratilo ze světa. Kdysi ulicemi zalitými sluncem nyní protékala špinavá voda. Bylo odpoledne, ale přesto panovalo neuvěřitelné příšeří. Celá scenérie byla děsivá...
A uprostřed toho všeho pomalu procházel on. Šel loudavým krokem a pod nohama mu protékala voda. Jindy upravené světlé vlasy nyní byly žalostně splihlé a lepily se mu na čelo. Pod mokrými vlasy prosvítaly modré oči. Nádherné oči mu prokukovaly zkrz husté řasy a obličej s něžnými rysy . Jeho kožená bunda obepínající svalnatá ramena byla promočená. Celý byl promočený... Až na kost. Ale bylo mu to jedno. Byl zabraný do svých myšlenek, a tak nevnímal ani bouřku, ani pramínky vody tekoucí mu po tváři. Přemýšlel nad svými činy. Jak nad budoucími, tak nad předešlými. Nebyly to činy správné. Byly to činy temné jako nynější obloha a nasáklé kovovou chutí rudé krve. Byly to činy stejně temné jako on sám. Miloval bolest a strach, který způsoboval. Miloval ten adrenalin a krev. Jeho zvrácená duše milovala smrt. Lidé ho nazývali různě: Vrah, násilník, zločinec,... On však upřednostňoval jiné jméno. Zabiják. Toto oslovení zbožňoval. Bylo prosáklé lží a smrtí stejně jako on, ale přesto bylo jistým způsobem vznešené. Elegantní... Znovu se zablesklo. Lehce sebou trhnul a pootočil hlavu směrem ke světlu. Blesk mu na okamžik ozářil tvář, a tak přihmouřil oči. Hrom tentokrát uhodil blíže než předtím. Zamrkal a oči upřel zpět do země. Rozhodl se trochu zrychlit do kroku a zase se uzavřel do světa myšlenek. Přemýšlel nad svými obětmi. Vždy to byly krásné ženy. Vždy to byly brunetky. Vždy zemřely bolestivou smrtí, nahé, po sexuálním styku, na loži v nějakém hotelu. A ještě něco měly společné... Číslo pokoje. 26. Nevěděl, proč zrovna 26. Bylo to sudé číslo, které pro něj nemělo žádnou důležitou funkci. Prostě mu přišlo něčím zvláštní a sám nevěděl proč.
Při vzpomínce na ten slastný pocit, když někomu ubližoval, když někomu kousek po kousku ubíral život, stiskl rukojeť svého nože v kapse u kalhot. Pousmál se. Ledovým ostřím svého nože už zabil šest žen. Šest nevinných žen. Všechny prosily, plakaly a on se v tom vyžíval. Hrál si s nimi, ale všechny měly stejný osud. Smrt.
Byla to pro něj hra. Hra, ve které byl pokaždé vítězem. Hra, která se hrála podle jeho pravidel. Podle pravidel o kterých věděl jen on. Možná právě toto bylo jeho tajemství úspěchu. To se však nikdy nikdo nedozvěděl...
