Moře pod hvězdami

V.

Seděla jsem na gauči společně s tátou a sledovali nějaký pořad o vaření. Moc jsem to nevnímala, jelikož mě ještě nepřešlo, jak jsem dopadla. Matka byla na zahradě, a my byly rádi, že máme od ní chvíli klid. To ticho bylo kouzelné. Moc často se to nestávalo. Skoro vůbec. Před sebou jsem měla volný víkend a absolutně jsem neměla představu, jak volný čas využiji. Heleri měla plné ruce se zařizováním všech potřebných věcí se stěhováním, a já ji nechtěla rušit. Svůj život měla krásně nalajnovaný. Skvělá práce, přímo božský chlap po boku, co víc si mohla přát? Já ji jen tiše záviděla. Byla to moje kamarádka, zasloužila si jen to dobré, ale také bych si přála najít to, co tak zoufale hledám.

Zrovna když kuchař krájel papriku, ozval se u hlavních dveří zvonek. S tátou jsme se na sebe podívali, a jen pokrčili rameny. Ani jeden z nás, žádnou návštěvu nečekal. Nakonec se táta zvedl a šel dolů otevřít. Byla jsem zvědavá, kdo to je. Snažila jsem se něco vidět z okna, ale neměla jsem to štěstí.

"Ingrid, to je pan Riku Tovainen," představil mě táta s mužem, když vešli do obýváku.

"Těší mě, jsem rád, že jsem vás zastihl," řekl pan Tovainen. Byl to sympatický šedesátník. Na sobě měl velice slušivé sako s košilí a kravatou. Moje zvědavost vzrostla až do nebes.

"Dáte si něco k pití? Kávu, nebo čaj?" optala jsem se.

"Jen vodu, jestli mohu poprosit," požádal a já seběhla dolů do kuchyně pro skleničku vody, a sušenky.

Dorazila jsem zpět do obývacího pokoje, a skleničku z vodou položila před pana Tovainena a sušenky také. Po malé chvíli se zde objevila i matka, a když uviděla muže, zbledla a vzápětí zrudla. Nespokojeně si dupla, a opřela se o zárubeň dveří. Vypadalo to, jako by ho znala. Na chvíli jsem nad tím přestala přemýšlet, jelikož mě zajímalo, s čím muž přišel.

"Jistě si říkáte, co od vás asi tak můžu chtít," začal mluvit pan Tovainen, poté co si dopřál doušek vody. Lámala jsem si s tím hlavu, a už by nás mohl přestat napínat. Měla jsem pocit, že samou nedočkavostí a netrpělivostí snad umřu, a nikdy se to nedozvím.

"Jsem dlouholetý přítel vaší sestry a tety Janniky Riemann. A také její právník," řekl a konečně jsme se dozvěděli, co je muž zač. Když jsem si vzpomněla na tátovu sestru, vykouzlilo mi to na tváři úsměv. Teta je pravý opak mě samotné. Nespoutaný, divoký, a veselý živel. Nikdy si z ničeho nedělala těžkou hlavu a hlavně žila si podle svého. Nikdy nedovolila, aby ji někdo něco diktoval, nařizoval. Chtěla jsem být jako ona. Nedokázala jsem to, a teď jsem tu seděla a fňukala.

"Mrzí mě, že jsem posel špatných zpráv. Musím vám oznámit, že Jannika Riemann zemřela v Chorvatsku, kde skočila z útesu," pokračoval, a když jsem to uslyšela, málem se mi zastavilo srdce. Nemohla jsem něčemu takovému uvěřit. Teta by se přece nikdy nezabila, milovala život, vířila energií a elánem. Zakroutila jsem hlavou.

"Pane Tovainen, nevěřím, že by se moje setra zabila, to nedává absolutně žádný smysl!" Jak bylo vidět, nevěřil tomu ani můj otec.

"Ano, chápu. Vaše sestra vážně onemocněla. Diagnostikovali ji akutní formu leukémie v terminálním stádiu, a proto se rozhodla tak, jak se rozhodla. Věřte mi, že i pro mě je to velice těžké, znali jsme se od malička," opáčil smutně.

Po tvářích se mi začali kutálet slzy jedna za druhou. Byla to pro nás obrovská ztráta. Její povaha byla skvělá. Její chuť užívat si, byla nakažlivá. Naposledy tu přijela na návštěvu před pěti lety, a měla jsem pocit, že mi narostli křídla, a vymetli jsme snad všechny bary, co se nacházeli v Tallinu. Bylo ji padesát pět let, ale otáčeli se za ní mladí kluci, a měla od nich nespočet nabídek. Na svůj věk absolutně nevypadala, cestování, a vše okolo ji tak neskutečně svědčilo. Podle ní jsem vypadala jako puťka, a cítila jsem se malinko trapně. Přesto se ke mě vždy chovala moc hezky, a vždy mě dokázala vyslechnout, pochopit, a pak řádně seřvat, že si šlapu po štěstí. Ve všem měla naprostou pravdu, jen sobě jsem mohla nadávat, že si ničím život.

"Přesto vám něco odkázala, a já vám to nyní předám. Pro mého nejlepšího bráchu, a podpantofláka Armina Riemanna," řekl pan Tovainen, a ukázal obálku. Otce to rozesmálo na celé kolo. Za to máma jen nespokojeně a pohoršeně zavrčela. Táta na její reakci absolutně nereagoval. Přesně toto byla celá teta, nebrala si servítky, a nikoho nešetřila. Nikomu nemazala med kolem huby. A proto ji matka nesnášela. Jediná teta ji dokázala usadit, a seřvat, že nebyla schopná ani ceknout. Škoda, že za námi nejezdila častěji. Byl by tady božský klid.

"Omlouvám se," sykl táta, když se přestal smát. Stiskla jsem mu ruku.

"Milý Armine. Jestliže jsi potkal pana Tovainena, znamená to, že jsem již v pekle, a proháním sexy čerty. Když jsem se od lékařů dozvěděla, že můj život je u konce, nemínila jsem čekat na tu zubatou mrchu někde v posteli a v bolestech. Na to jsem neměla žaludek. A tak jsem vyřídila, co bylo třeba, a pak jí šla na proti. Nikdo mi nemohl diktovat, jak mám žít, vždy jsem si žila, jak já chtěla, a tak jsem svůj život ukončila tak, jak já se rozhodla. Ten západ slunce a třpytivé moře bylo kouzelné a tak magické. Co víc jsem si mohla přát?" četl pan Tovainen a mě tekla jedna slza za druhou. Jannika uměla žít, a jak bylo vidět, dokázala odejít z tohoto světa ve velkém stylu.

"Armine, vždy jsi pro mě znamenal mnoho, a stál při mě. A za to ti děkuji. Proto ti odkazuji svůj bankovní účet a peníze na něm v Tallinu. Pan Tovainen ti předá veškeré potřebné formuláře k němu a také kartu do bankomatu. Je tam peněz dost na to, abys konečně začal žít jako normální člověk, a ne něčí poskok. Jestliže však na to sáhne tvoje příšerná žena, vstanu z mrtvých a budu tě strašit po nocích. A věř mi, že to by se ti vůbec nelíbilo. Myslím to smrtelně vážně!" tetin právník se na chvíli odmlčel, což využila tátova žena, aby pronesla svoji nevoli vůči své švagrové.

"Já se o její prašivé peníze neprosím! Kdo ví, kde k nim přišla! Jak se opovažuje o mě takto mluvit? Nesahá mi ani po kotníky, vychovala jsem dvě děti, a dala jim domov takový, jaký si zasloužili. A co ona? Co ona v životě dokázala? Jen létat po všech čertech, a pelešit se kdo ví s kým! Ať si mě vůbec nebere do úst!" vřískala matka. Lhala, jak když tiskne. Moc ráda by byla o něco bohatší, a nevadilo by ji, kdyby to nebyly její peníze. Mohla by mít nos více nahoře, než ho dosud měla. Jenže co řekla o Jannice dalšího namíchlo i otce. A pan Tovainen jen valil oči.

"Mlč! Promluvíme si o všem později, ale ještě jednou řekneš o mé sestře něco takového, tak za sebe neručím!" zavrčel na ni Armin. Vyvalila jsem na tátu oči, byla jsem neuvěřitelně překvapená. Za celý život se ji nevzepřel, až nyní. Máma jen mlaskla a práskla dveřmi.

"Omlouvám se, prosím pokračujte," řekl táta, když se malinko uklidnil a připravil se poslouchat dál. Právník jen přikývl.

"Využij ty peníze, jak nejlépe budeš umět. Život je příliš krátký na to, aby se promarnil. Nemůžeš popřít, že jsem ti to říkala vždy, když jsem za vámi přijela. Děti máš dospělé, postarají se o sebe. Již nemusíš zůstávat tam, kde nejsi šťastný. Vysvoboď se, a nadechni se svobody. A omlouvám se, že jsem ti svým chováním znepříjemnila velkou část života. Snad ti to vynahradím tímto způsobem. Vím, že víš na co narážím. Tvoje milující sestra Jannika Riemann-Tomingas," zakončil celý dopis tetiným celým příjmením. Poslední větě jsem nerozuměla. Za co se teta otci omlouvala? Co mu způsobila?