Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

32

Snažila jsem se tátu ukecat, abych mohla do školy aspoň na poslední dva dny v týdnu, ale trval na tom, že se musím šetřit. Já ale měla pocit, že se ukoušu nudou. Zápisy i úkoly mám dodělané, povedlo se mi dodělat i další menší resty, jako například sestříhat hudbu pro naše vystoupení. Když jsem totiž nezaměstnávala svůj mozek ničím jiným, tak jsem měla co dělat, abych Jana pořád neotravovala s " tulením". Chtěla jsem mu dát prostor a nebýt na něm neustále nalepená. Vím, že pořád není úplně smířený s tím, že, jak mi řekl, 'žijeme na hromádce'. Vlastně mi to přijde moc milé a chápu jeho perspektivu, ale fakt se necítím na to čelit konspiračním teoriím o tom, že jsem zbouchnutá a beru si v devatenácti člena kultu. Už tak o mně kolovala fáma, že mám tajně OnlyFans, protože jinak přece nemůžu mít dost peněz na vlastní motorku...Ach ta lidská představivost. Dneska je pátek a táta vzal Jana s sebou do ordinace, protože v pátek dělá preventivní prohlídky. Dopředu obvolal pacienty a zeptal se, jestli by jim v ordinaci krom něj nevadil i medik. Všichni s tím naštěstí byli v pohodě, přeci jen k tátovi chodí především dědečci a babičky. Měla jsem radost, že Jan konečně může aspoň koukat na to, co ho baví. Vyfasoval od táty bílý komplet, plášť a pantofle. Musí to pro něj být hrozné, když tehdy skoro dostudoval. Měl za sebou pět let medicíny a teď musí začít znova. Naštěstí to pro něj alespoň bude v mnoha ohledech jednodušší. Já měla toho svého nicnedělání tak akorát dost. Pořádně jsem se oblékla. Popadla jsem mobil, klíče od našeho druhého auta, doklady, vodítko, obojek a dvakrát krátce zapískala. Gaston ke mně přiklusal a nadšeně začal vrtět ocasem, když uviděl obojek a vodítko. Obojek jsem mu nasadila a do něj zacvakla vodítko. Vyšli jsme ven a já ho bezpečně umístila do kufru jako vždycky, když ho jedeme vyvenčit někam dál za město. Posadila jsem se za volant a nastartovala. Byl to zvláštní pocit, sedět za volantem moderního auta po více než dvou měsících. Máma do práce obvykle chodí pěšky, protože je jen několik ulic odtud, a táta jezdí elektro škodovkou. Všimla jsem si, že máma auto zase půjčovala tetě, protože byla vzadu namontovaná autosedačka. Má drahá teta se k údivu všech rozhodla mít ve svých dvaačtyřiceti třetí dítě, takže teď mám půlročního bratrance. Nastartovala jsem a vyjela z naší ulice. Vím, kam pojedu. Vyjela jsem za město a zaparkovala u odbočky na jednu polní cestu, která vedla do lesa. Pustila jsem Gastona a ten se nadšeně rozhlížel. Nejdřív jsem ho měla na vodítku, dokud jsme nebyli dostatečně daleko od rušnější cesty, pak jsem ho ale pustila a hlídala ho z dálky. Kdyby někdo šel, tak na něj zavolám a on přiběhne. Přitáhla jsem si šálu blíž ke krku. Nemrzne sice, ale studený vítr je pěkně nepříjemný. I když fučelo, tak svítilo sluníčko a já se kochala tím, jak ke mně prosvítá skrz holé větve stromů. Z mých úvah mě vytrhl Gaston, když se najednou zběsile rozštěkal. Otočila jsem se a běžela za ním. Štěkal na nějakou krabici u hromady bordelu. Ti lidi jsou ale prasata, takhle vyhazovat věci do přírody! Co to ten chlupáč našel?!

,, Gaston, k noze!" přivolala jsem ho a v ruce instinktivně sevřela klíče. Gaston ke mně otráveně přišel.

,, Hodný pes. U nohy!" řekla jsem mu a on tak šel vedle mě. Obezřetně jsem se přibližovala a uslyšela slabé zakňučení. Bože můj, že by tam někdo vyhodil jejich domácího mazlíčka?! Naštvaně jsem dokráčela ke krabici a málem mě trefil šlak, když jsem odhrnula špinavou přikrývku. V té krabici bylo nechané malé miminko!!!! Mělo na sobě sice čepičku, bundičku i botičky, ale fakt, že někdo odhodil nemluvně jako kus hadru a nechal ho na pospas počasí, mi přišel naprosto odporný. Rychle jsem ho vzala z krabice do náruče. Díky bohu bylo viditelně naživu. Dýchalo, koukalo se na mě a občas zakuckalo. Muselo tu být jen chvilku. Okamžitě jsem rozepla bundu a schovala ho pod ni. Co teď?! Mám zavolat policii, nebo záchranku, nebo oboje?! Zdraví toho miminka je důležitější. Zkřehlými prsty jsem vytáhla mobil a vytočila 155. Můj hovor po chvilce přijala dispečerka.