𝙵𝚘𝚛𝚎𝚟𝚎𝚛 𝙾𝚛 𝙽𝚎𝚟𝚎𝚛 (𝒥.𝒥𝓀)

𝐾𝑎𝑝𝑖𝑡𝑜𝑙𝑎 19.

Celý týden jsem se tak snažila se mu vyhýbat, a stejně zase skončím v jeho autě. Nepodíval se na mě, když jsem nastoupila, ani když jsem si zapínala pás. Popotáhla jsem si zase šaty co nejdál na stehna. Mlčeli jsme, dokud Jungkook nevyjel z parkoviště. Aspoň že nedovolil Lise jet s námi. Kdybych ji měla celou cestu pozorovat, jak se po něm plazí, šla bych radši pěšky.

„Co má znamenat ten novej image?" zeptal se konečně Jungkook.

„No... Chloe se mnou chtěla něco vyzkoušet." Dívala jsem se z okna na domy, které se míhaly kolem. V autě tiše hrála Jungkookova oblíbená agresivní hudba.

„Není to trochu přehnaný?" prohodil a já zaťala v klíně pěsti. Takže tohle má v plánu? Urážet mě celou cestu až na kolej?

„Nemusels mě vozit." Opřela jsem si hlavu o okno, aby mezi námi bylo co nejvíc místa.

„Nemusíš se hned naštvat. Jen jsem chtěl říct, že to líčení je až moc nápadný."

„Naštěstí je mi fuk, co si myslíš, ale vzhledem k tomu, jak tě vždycky znechucoval můj zjev, bych hádala, že projevíš trochu víc nadšení." Zavřela jsem oči. Byla jsem už unavená z toho, jak ze mě Jungkook vysával všechny zbytky energie.Slyšela jsem, jak se tiše směje, a pak vypnul rádio.

„Nikdy jsem netvrdil, že je na tobě něco špatně. Oblečení možná, ale pořád lepší ty tvý příšerný sukně než tyhle šaty." Jeho odpověď mi nedávala smysl. Když se mu líbí, jak se obléká Lisa - mnohem vyzývavěji -, tak proč mu to vadí u mě?

,,Slyšelas mě, Mio?" zeptal se, když jsem neodpovídala. Ucítila jsem, jak se mě dotkl na stehnu. Uhnula jsem před jeho rukou a otevřela oči.

„Jo, slyšela, ale nemám k tomu co říct. Když se ti to nelíbí, tak se na mě nekoukej." Aspoň jedno dobré mi kontakty s Jungkookem přinesly. Říkala jsem, co mi přišlo na jazyk, bez obav, že raním jeho city. Proč taky, když žádné nemá.

„A to je přesně ten problém, co? Že se na tebe nemůžu přestat dívat." Sotva to vyslovil, měla jsem chuť otevřít dveře a vyskočit za jízdy.

„Ale prosím tě!" rozesmála jsem se. Věděla jsem, že říká tyhle milé (a záhadné) věci, jen aby to pak bylo bolestivější, až mě zase začne urážet.

„Co je? Je to pravda. Tvoje šaty se mi líbí, ale ne ten make-up. Normální holky se malujou jen proto, aby s tunami make-upu vypadaly tak dobře jako ty bez něj."Cože? Asi zapomněl, že spolu nemluvíme, že se mi před týdnem pokusil zničit život, že sebou navzájem opovrhujeme.

„Nečekáš doufám, že ti poděkuju?" ušklíbla jsem se. Jeho chování mě tak mátlo. V jedné chvíli byl zachmuřený a zlostný, ve druhé tvrdil, že se na mě nedokáže přestat dívat.

Po zbytek cesty mlčel stejně jako já. Už mi asi neměl co říct. Konečně jsme přijeli do kampusu a Jungkook zaparkoval co nejdál od mé koleje. Pochopitelně.

Natáhla jsem se po klice a v tu chvíli mi zase položil dlaň na stehno.

„To mi ani nepoděkuješ?" zeptal se s úsměvem a já zavrtěla hlavou.

„Jasně. Děkuju za odvoz. Tak honem zpátky, Lisa čeká," dodala jsem a otevřela. Doufala jsem, že to poslední neslyšel. Vůbec nevím, proč jsem to řekla.

„Jo, to bych měl. Když se opije, člověk si s ní užije," odpověděl potměšile Jungkook. Pokusila jsem se zamaskovat, že to zabolelo jako rána do žaludku, a obešla jsem auto k jeho staženému okénku.

„To se vsadím. Mimochodem, brzo přijede Jackson," zalhala jsem a všimla si, jak přimhouřil oči.

„Tak přijede?" Jungkook si začal dloubat jazykem do vnitřní strany úst což dělal vždycky když měl nervy, nebo byl nervózní.

„Jo. Tak zatím," usmála jsem se a zamířila pryč. Slyšela jsem, jak vystoupil z auta a zabouchl za sebou dveře.

„Počkej!" zavolal na mě a já se otočila.

„Já... no... myslel jsem, že něco řekneš, ale... tys to neudělala." Zrudly mu tváře. Nevěděla jsem, kam tím míří, ale nemohla jsem to zjišťovat. Potřebovala jsem se od něj dostat pryč. Rychle.

„Ahoj, Jungkooku." Ale bylo to spíš sbohem. Neohlédla jsem se, jestli jde za mnou, protože jsem si byla jistá, že ne.

ZULA JSEM SI LODIČKY ještě dřív, než jsem se dostala ke vchodu, a zbytek cesty ušla bosá. Sotva jsem se ocitla v pokoji, natáhla jsem si zase pyžamo a zavolala Jacksonovi. Vzal to po druhém zazvonění.

„Ahoj," pozdravila jsem ho hlasem, který mi pořádně povyskočil. Vždyť je to jen Jackson, proč jsem tak nervózní?

„Ahoj Mio, jak ses dneska měla?" zeptal se vlídně. Už to neznělo tak odtažitě jako v minulých telefonátech. Vydechla jsem úlevou.

„Vlastně docela fajn. Teď už jsem na pokoji a budu se učit. Co děláš ty?" Úmyslně jsem vynechala večeři s Chloe a ostatními (Jungkookem). To by mi v mém tažení za odpuštěním asi nepomohlo.

„Zrovna jsem přišel z tréninku. Asi se budu taky učit, protože ráno mám pomáhat našim novým sousedům s kácením stromu." Jackson pořád někomu pomáhá. Ten kluk je pro mě až moc dobrý.

Tak to budeme oba dělat to samý," prohodila jsem.

„Škoda že se nemůžeme učit spolu," odpověděl Jackson a já se usmála, zatímco jsem si obírala žmolky z teplých ponožek.

„To myslíš vážně?"

„Samozřejmě. Pořád tě miluju, Mio, a chybíš mi. Ale musím vědět, že se už nikdy nic podobnýho nestane. Jsem ochotný na to zapomenout, ale musíš mi slíbit, že se od něj budeš držet dál." Ani nemusel zdůraznit od koho.

„No jasně, že budu, slibuju - miluju tě!" Nějaká část ve mně věděla, že tak stojím o Jacksonovo odpuštění jen proto, abych nebyla tak hrozně opuštěná a neměla nutkání dolézat za Jungkookem, ale ignorovala jsem to. Vyměnili jsme si další ujištění o své lásce a Jackson mi slíbil, že přijede příští víkend na táborák. Pak jsme se rozloučili. Našla jsem si na internetu, kde jsou u koleje nejbližší autobazary, a k mému ulehčení nabízeli dost ojetých aut vhodných pro studenty. Zapsala jsem si pár adres, našla Chloeninu kosmetickou taštičku a objevila v ní odličovací ubrousky. Odstranit make-up mi trvalo celou věčnost a už sama ta námaha mi napovídala, že nestojí za to se takhle malovat, bez ohledu na to, jak dobře to vypadá.

~~~~✩✩☾︎☾︎𑁍𑁍𖧷𖧷~~~~