Já se vrátím!

"Hej krásko..."

Šli jsme dlouho. Nohy už mě bolely. Neměla jsem ani boty a to se na osmi hodinovou cestu moc nehodí. Asi po čtyřech hodinách jsme konečně zastavili. Přešli jsme už několik kopců, polí, luk a lesů a už dávno jsme nebyli na území naší země. Cítila jsem se v té druhé zemi celá nesvá. Ani nevím jak se jmenuje...no co, nechodila jsem do školy. Matka mi to jednou říkala, myslím Degrion nebo tak nějak. Prošli jsem i několika vesnicemi, kde se na mě všichni koukali jak na maso.

"Hej, krásko." vytrhl mě ze přemýšlení muž jednoho z těch buranů. Byla jsem sice unavená, ale ne natolik abych ho poslouchala na slovo. Ani jsem se neotočila a pořád se koukala do země. Po čtyřech hodinách chůze bylo celkem ulevující sedět a nechtělo se mi kvůli nějakému floutkovi vstávat.

"Slyšelas?!" řekl trochu hruběji a já slyšela jak se přibližuje. Ucítila jsem bodavou bolest v boku. Ten debil do mě kopl! To mě naštvalo. Otočila jsem se. Zrovna se smál. Na nic jsem nečekala a podkopla mu nohy. Když ještě žil můj otec, učil mě bojovat s mečem i bez.

Uviděla jsem jak ten kretén spadl. Chachá...musela jsem se škodolibě usmát. To už se ten magor, ale zvedl a popadl mě pod krlem a zvedl do vzduchu. Snažila jsem se mu vykroutit, ale pevně mě držel. Začaly se mi zavírat oči.

"Hej, ty ses snad zbláznil!!" uslyšela jsem něčí hlas. Ruka mě pustila a já tvrdě spadla na zem. Pak se mi před očima ovbjevila tma.

***

Pomalu jsem otevírala oči. Všechno kolem se houpalo...počkat já jsem seděla na koni. Před sebou jsem ucítila něčí záda. O můj bože!! Já jsem se o někoho opírala. Ztěžka jsem zvedla hlavu a podívala se dozadu. Za námi jel ten buran co mě chtěl uškrtit a znechuceně se na mě díval. Nikdo další tam nebyl. Byli jsme předposlední.

Rozhlédla jsem se kolem. Byli jsme ve městě. Ale nebylo nějaké malé městečko nebo vesnice, ale velké město. Tipovala bych, že je to hlavní město Degrionu. Všichni nám zdvořile uhýbali a zmateně se na mě koukali. Zkrátka jako na odpad. Bylo mi na nic.

Najednou se rozezněly trupky. Vjížděli jsem na nádvoří hradu. Všude kolem chodilo služebnictvo nebo šlechtici a jejich rozmazlené děti. Pak jsem ucítila jak se ten člověk co seděl přede mnou hne, sesedl z koně. Poprvé jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Byl to celkem vysoký kluk s černýma vlasama a krásnýma šedomodrýma očima. Co to sakra melu! Vždyť mě zajali a odvedli z domova abych jim tady sloužila.

On se na mě trochu pousmál a pak mě vzal do náruče. Cože?! Začala jsem sebou mrskat, ale všimla jsem si, že mám svázaný ruce a nohy.

"Buď v klidu a nemrskej sebou." zašeptal. Měl tak pěkný hlas. NE!! Co to kecám. Moc díky mozku. Ale i přesto jsem se trochu uklidnila. Pokynul hlavou na jednoho stájníka, aby mu odvedl koně a rozešel se.

Došli jsme...nebo spíš on došel...do nějakého pokoje. Byl to jenom malý podkrovní pokojík, ale škaredý taky nebyl. Ten kluk mě položil na postel a rozvázal mi ruce a nohy. Udiveně jsem se na něj podívala: "Ty se nebojíš, že uteču?" řekla jsem pomalu. On si sedl na skříňku naproti posteli a řekl:"Ne ¨, měl bych?" usmál se.

"No já nevím, doteď se mnou zacházeli jak s odpadem." sedla jsem si.

"Jo. Oni to tak dělají s každým." řekl se smutným výrazem.

"Kolik nás tu je? Myslím unesených z Vatrionu."

"Teď už asi 300služek a 1000 mladých mužů schopných bojovat. Ty ostatní vycvičíme a pak zaútočíme na tu neschopnou zemi." řekl jako by mu to někdo pořád dokola opakoval. Ale nevypadal, že by ho to nějak zajímalo.

"Kdyby bylo po mojem, žádná válka by nebyla." pokrčil rameny a pak se zvedl a odcházel ke dveřím.

"Počkej!" řekla jsem. Otočil se. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.

"Alex"odpověděl. "A ty?"

"Ardhes." řekla jsem a vyčerpaně usnula.

------------------------

Tak co lidi? :D

další kapitola a budu pokračovat :*

Podpořte mě prosím :3

Ps. Proč je havran jako psací stůl???