E X T E R M I N A T E [Shingeki no Kyojin]

E X T E R M I N A T E

Krev, krev, všude samá krev, stékající v loužíš, mísící se s hlínou a vodou, vytvářející hnusné odporné bahno. Všude je cítit hniloba, zápach smrti, který mi i při vdechnutí rozežírá vnitřnosti.

„Jsme poslední, heichou," řekl Eren a já pocítil, jak jeho hlava klesla na mé rameno.

Stál jsem zády k němu a díval se na tu pohromu, na tu smrt. Všude okolo mě ležela bezvládná bezduchá mrtvá těla, která se už nikdy nezvednou, nikdy nepovstanou, nikdy už nespatří slunce. Nemohl jsem se na to dívat, ale přes to jsem se díval. Nemohl jsem se otočit a pohlédnout Erenovi do očí. Bylo to nad mé síly.

Tolik zlomených nadějí, mrtvé víry, rozkládajících se těl. Zemřeli všichni do posledního vojáka, kromě mě a Erena. Nemohl jsem pochopit proč. Proč? Proč oni? Proč ne já?

„...Proč... Proč oni?... Proč ne já?..." pronesl Eren tiše, jakoby mi četl myšlenky.

Prudce jsem se otočil a kopl ho do nohou s takovou sílou, že se svalil do zkrvaveného bahna. Začal jsem ho nemilosrdně kopat do břicha, do noh, do rukou, do hlavy než jsem na kolenou klesl k němu, abych beznadějně svěsil hlavu a aby mě pohltily myšlenky o smrti, které ke mně nepřestávaly natahovat svoje dlouhá chapadla.

Volba bez lítosti... Volba bez lítosti... Už nemělo smysl si to říkat, řídit se tím. Všichni, na kom mi kdy záleželo, jsou teď mrtví! Erwin, Hanji, Petra, Oluo, Gunther, Eld, Farlan, Isabela a... on.

Eren... Eren!

Pohlédl jsem na toho spratka co ležel přede mnou a rychle jsem jeho bezvládné tělo otočil na záda.

„Erene? Erene! Prosím, aspoň ty ne! Prosím!!!" Z očí mi po dlouhé době vytryskly slzy, když se Eren rozkašlal a popadl dech.

„N-neopustím...vás..." Bolestný úsměv se mu rozlil po obličeji a krev mu stékala z poraněného rtu a hlavy. Na pravé tváři jsem mu způsobil modřinu, která otekla. Vždyť... Vždyť jsem ho málem zabil!

Přitiskl jsem si chlapce ke hrudi a těžce vzlykal. Slzy se mi nezastavovaly, nemohl jsme je zastavit a nechtěl jsem. Nahromadilo se ve mně až moc bolesti. Potřeboval jsem ji teď vypustit.

Všichni na kom mi kdykoli záleželo, byli teď mrtví! Absolutně všichni... Proč prostě já?! Proč?! Co je tohle za šílenou osudovou hru, kterou s námi život hraje?! A proč proboha?!

„Jsem s... vámi... h-heichou...a b-budu..." Zlomená ruka Erena mě těžce objala okolo pasu a já dostal panický strach, že i jeho duch za malou chvíli opustí své tělo.

Tiskl jsem ho k sobě, naříkal, nadával, vzlykal a vypouštěl jsem ze sebe absolutně všechny potlačené emoce, ale tělo pode mnou stále dýchalo. Cítil jsem, jak v Erenovi slabě, ale přeci jen buší srdce. Ještě žil a věděl jsem, že to zvládne. Jeho regenerační síla byla přece velice silná a já věřil, že to zvládne.

Na malý moment, jako poslední naděje, se objevil paprsek slunečního svitu, který dopadl přímo vedle mě na čepele, jimiž jsem za dnešek rozzřezal několik set šíjí titánů, ale stejně nás to přivedlo k prohře. Lidstvo prohrálo, neměli jsme šanci. Ovšem tenhle svit dodával jakousi zvláštní naději.

„Heichou."

Přestal jsem vzlykat a uslzenýma a oteklýma očima pohlédl na hocha, který teď vypadal tak zdravě, jako bych ho před tím ani neskopal.

A usmíval se. Šťastně se usmíval a společně s tím svitem mi to dodalo ještě víc naděje, i když se zdálo, že už tu žádná není, že žádná neexistuje.