Larry oneshots

1

Vyšel jsem ze škole, kde na mě měl čekat můj přítel, Harry. Je o dva roky starší než já a už rok nechodíme na stejnou školu. 

On byl první, kdo o mě projevil zájem, já do toho potom už jen spadnul.

Byl první kdo o mě celkově projevil zájem, ostatní mě vždy jen přehlíželi a nebo odsuzovali za to, že jsem gay. 

Moje rodina to ze začátku vzala špatně, ale už je to tak nějak přešlo. 

Vždycky jsem byl šťastné dítě, ale na druhém stupni se mi zhoršovala psychika, už ani moc nevím kvůli čemu.

Stále se to jen zhoršovalo, ale já jsem se o to nijak nezajímal. 

Řekl bych, že jsem měl dost dlouhou dobu poruchu přijmu potravy a deprese, teď se mám prostě jen fakt špatně. Je mi častěji a častěji psychicky opravdu zle, ale ani Harry o tom neví, nikdy jsem ho s tím nechtěl zatěžovat.

Konečně jsem se s Harrym vydal ke mně domů, kde jsme si lehli ke mně do postele a povídali jsme si. 

Trávím s Harrym čas moc rád, ale když jsem mu nikdy neřekl o svých problémech, tak před ním nesmím posmutnět.

Vždy se to na mě navalí, když odejde. 

Mám pár věcí, o které když Harry zavadí, tak je mi z toho opravdu smutno, ale nedávám to najevo.

Moc ani nemluvím o tom, co si o sobě myslím, aby si nemyslel, že jsem nějaký blázen, i když nejspíše jsem.

„Budu muset domů, Lou," řekl mi a já přikývl.

„Zítra nebudu moct přijít, budu muset jet se sestrou k doktoru," řekl mi před dveřmi.

„Dobře," kývl jsem a natáhl jsem se k němu pro pusu. 

Políbil mě a s úsměvem odešel z našeho domu.

Můj úsměv hned spadl a šel jsem se rychle zavřít do koupelny, abych se vybrečel pod tekoucí sprchou.

---

Probudil jsem se a věděl jsem, že se mi do školy fakt nechce.

Ano, nikomu se nechce do školy, ale dnes to bylo zvláštní, nechtělo se mi tam opravdu hodně.

No, vyhrabal jsem se z peřin a šel jsem se převlékat.

---

Právě nám začala matika. Strašně moc matiku nesnáším. Máme učitelku, která nám říká, že nic nezvládneme a že bychom se na studium měli rovnou vykašlat.

„K tabuli nám to pujde vypočítat Tomlinson," řekla a já se fakt nerad zvedl.

Došel jsem k tabuli, kde jsem jen stál a nic jsem nedělal. Neměl jsem ani tušení, jak tohle mám sakra vypočítat. Byl jsem z téhle látky strašně zmatený. 

„Tohle snad ani neni možný! tolikrát jsme to tady opakovali? Ty snad ani nejsi v mých hodinách! Je to strašné, co tady vůbec děláš?! Zamysli se nad sebou!" zařvala na mě předtím, než jsem se šel zpět posadit. 

Chtělo se mi strašně moc brečet. Jsem celkem dost citlivý, co se tohoto týče. 

Snažil jsem se co nejvíce schovat do mikiny jen ve třídě, i když bych nejraději odešel na záchody, kde bych strávil celý zbytek hodiny, ale to nemůžu. Ještě by mi ta blbka napsala, že jsem chyběl na celou hodinu.

Teď mě to nějakým způsobem trápí, ale už se fakt těším na večer, kdy budu přemýšlet o úplně všem a vše to na mě dopadne a já se z toho všeho zhroutím.