Minulost v ohrožení [DOKONČENO]

42

,, Liano?? LIANO!" volala na mě mamka z přízemí. Já rychle vstala od stolu a vyběhla z pokoje. 

,, No, mamko? Co se děje?" volala jsem zpátky. 

,, Nehulákej jak na lesy a pojď dolů!" křikla po mně mamka a já s úšklebkem cupitala dolů po schodech. Nevím, kdo s tím hulákáním začal, mamko, ale já to nebyla. 

,, Jsem zde, drahá máti, co se děje?" zeptala jsem se mámy a ona jenom zvedla obočí. 

,, Já ti dám drahou máti....Potřebuju, abys babičce zavezla pár surovin na cukroví, dědečka zase chytily záda a obchod mají daleko. Tatínek stále ordinuje a já tu nemůžu nechat Janičku," řekla máma a já si povzdechla. 

,, Tak dobře, co mám všechno vzít?" zeptala jsem se a máma mi podala plnou plátěnou tašku. 

,, Jeď opatrně, může být ledovka, přece jenom už pár dní mrzne. Tak mě napadá, nechceš s sebou vzít Jana?" zeptala se mamka a on vzhlédl od čtení modelových otázek. 

,, Samozřejmě, paní Skalická, rád jí pomohu," řekl, položil knihu a vstal. Máma se na něj usmála. 

,, Děkuji, Jane, dejte na ni pozor, ráda řeže zatáčky," řekla máma a já protočila panenky. 

,, Dám na ni pozor, nemějte strach. Již jsem měl možnost to zakusit na vlastní kůži, tudíž rozumím vašim obavám," odpověděl mámě Jan a ona se začala smát. 

,, Teda, Jane, spolčit se proti mně s mou vlastní mámou, tohle ti jen tak neodpustím," řekla jsem naoko uraženě a založila si ruce na prsou. On se nervózně podrbal ve vlasech a pokusil se mě vzít za ruku, já se ale odtáhla.  

,, Ale, prosím tě, konečně sis našla někoho rozumného, kdo tě aspoň trochu zkrotí, když to my s tatínkem nesvedeme, tak na něj buď hodná," smála se máma. 

,, Lianko, no tak, sama musíš uznat, že občas jezdíš nerozvážně," řekl Jan a já se rozesmála. 

,, Jo tak Lianko, hmm. Sladké řeči na mě neplatí, Millere. Hoď na sebe něco teplého a jedem," ušklíbla jsem se. On se zatvářil tak smutně, až se mi chtělo vyprsknout smíchy. Musela jsem se vnitřně smát nad tím, jak vedle mě zkrotl. Když jsme se potkali, tak to byl vrchní velitel v domácnosti a co řekl, to platilo. 

,, Snad by ses nezlobila pro takovou maličkost," povzdechl si a já jen pobaveně zakroutila hlavou. 

,, Jistě, že se nezlobím, prosím tě. Koneckonců, ty se budeš bát celou cestu, ne já," zakřenila jsem se a vlepila mu pusu na tvář. 

,, To je fakt," odpověděl mi rozpačitě a vzal do rukou tašku. Obula jsem se a Jan mi podal kabát.

,, Děkuji, ale beru si jinou bundu," řekla jsem a než to stihl, už jsem ji na sobě měla. Usadili jsme se, zapnuli si pásy a já nastartovala. Bundu jsem si nakonec rozhodla sundat a hodila ji dozadu na sedačku. 

,, Jak dlouho pojedeme?" zeptal se mě Jan. 

,, Hmm, obvykle cesta trvá asi pětatřicet minut, ale mrzne, je ledovka a chci se vyhnout hlavnímu tahu na jih, takže bych to viděla tak na pětačtyřicet minut," řekla jsem a vyjela z ulice. 

,, Jak v této době získám řidičské oprávnění? Rád bych také řídil. Upřímně se cítím poněkud trapně, že mne má žena vozí," řekl a já se pousmála. 

,, To nemusíš, ráda tě vezmu, kam jen budeš chtít," řekla jsem a mrkla na něj. 

,, Já vím, že jsi laskavá, jen...Ve své době jsem byl muž, který byl schopen se o tebe náležitě postarat. Měj jsem zázemí, kontakty, téměř jisté prestižní zaměstnání jakmile bych ukončil studium, vůdčí list a automobil. Nyní...Cítím takový stud, že jsem u vás jako nějaká přítěž, bez zaměstnání a vzdělání,"  vydechl Jan a polkla.