Zvláštní, svět je zvláštní místo a hlavně pro lidi kteří na něm žijí, sedí na zastávce, sám a v uších sluchátka. Kouká na lidi kteří prochází kolem jeho, jako kdyby byl vzduch, kapuci na hlavě, kruhy pod očima. On je prostě neviditelný pro okolní svět. Ten klučina se jmenuje Max, ten den nespal ani deset minut. Přichází domů unavený a nedělá nic, jen zírá do rozpadajícího stropu. Jen zírá, ani ho nenapadlo, že jak rychle čas utíká. Jedna, dvě a už znova vychází slunce. Oblékne se a jde rovnou do školy, nemá se kde umýt, musí jít do školy v tom v čem spal. Přijde do školy, všichni na něj zírají, on však poslouchá nahlas hudbu a jde do třídy. Sedne si do lavice, je mu jedno, že je už po osmé a učitel každou chvílí vejde do třídy. Nikdo nic neříká, jen zírají, jak naprogramovaný roboti, kteří mají jenom jeden cíl-být v té třídě, jít na oběd, jít domů. Jacob, který je jeho soused v lavici jen mizerně pozoruje celou třídu. Jacob řekl.
Jacob: Zajímá mě kdy se ta třída pohne.
Max: Je to třída plná robotů, doslova.
Jacob se na Maxe jen pouze otočil s obličejem největšího respektu.
Jacob: Máš dobré tvrzení, ale jen se na to podívej.
Jacob do Maxe šťouchl a poté dal ruce do znaku diamantu k ústům.
Jacob: KDO TADY PROMLUVÍ, DOSTANE LITR!
Max jen potichu sledoval situaci ve třídě. Celá třída najednou explodovala větami typu- jak se máš? co bude k obědu? líbí se ti ten kluk z vedlejší třídy? Jacob se jen v klidu posadil a sledoval divadlo, které vytvořil když v tu chvíli přišel učitel. Učitel jen potichu a překvapeně pozoroval hluk, který ve třídě byl. Bouchl dveřmi a rychle přišel ke katedře. Třída hned utichla a posadila se.
Učitel: No tak, dnes budeme probírat..... Maxi? Vy tam v rohu spíte?
Max jen zvedl hlavu a unavenýma očima se díval na učitele.
Max: Ne pane učiteli, to bych si nedovolil.
Učitel: Samozřejmě, stavte se poté v kabinetu.
Max tuhle větu ani nevnímal, spadla mu hlava a usnul. V hlavě se mu přehazovaly myšlenky a neměl čas řešit matematiku. O přestávce došel přímo k učiteli. Max vešel a sedl si.
Max: Jsem tu, pane učiteli.
Učitel: Maxi, poslední dobou jsem vás sledoval, jste každým dnem více bledý a máte hrozné kruhy pod očima.
Max: No a?
Učitel se postavil a opřel se o stůl.
Učitel: No a? Maxi nevypadáte vůbec zdravě, měl by jste zůstat doma. Ať mi vaši rodiče napíšou omluvenku.
Max se zmateně podíval na učitele. Učitel mu zmatený obličej opakoval.
Učitel: Co jste na té větě nerozuměl?
Max se zvedl a vyšel z kabinetu. Odešel ze školy a šel domů. Po cestě přemýšlel stále na té větě. Ať mi vaši rodiče napíšou omluvenku. Jak to je asi možné? říkal si Max, jeho rodiče už dávno nejsou na tomto světě. Vešel do obchodu kde si koupil pití, měl už jen posledních pár korun a byl rád, že se mohl napít. Odešel z obchodu a šel pryč. Ani on sám nevěděl kam šel, jen věděl že si sedl na lavičku a koukal do země.
Kluk: Ahoj
Max zvedl hlavu a díval se kolem, nikdo tam nebyl, než stihl dát hlavu zas dolů uslyšel to zas.
Kluk: Ahoj
Tentokrát se celý narovnal a všiml si že vedle něho sedí malý kluk, mohlo mu být tak 7 let.
Kluk: Ahoj
Max se tvářil opravdu zmateně, měl nějaký pocit, že toho kluka už někde viděl.
Max: Ahoj?
Kluk: Co tady děláš?
Max: Nic? Poslouchej kdo si?
Kluk: Já? Mike
Max se postavil a díval se na toho kluka. To jméno mu něco připomínalo.
Max: Já jsem Max.
Mike: Fajn, těšíme.
Max: Co tady děláš? Kde máš rodiče?
Mike: Rodiče?
Max se zadíval na toho malého kluka, který právě řekl tázací větou rodiče. On neví že má rodiče nebo je ztratil, tohle běželo Maxovi v hlavě.
Mike: Chceš si hrát?
Max: Já si nehraju.
Mike: Aha.
Max: Hele, já jdu domů, jdi támhle a tam možná najdeš své rodiče.
Kluk na to nereagoval a jen se na Maxe usmíval. Max se otočil a šel domů, měl toho dneska opravdu dost, došel domů. Maxovo dům připomínalo chatrč, která každou chvíli spadne, vymlácení okna, ve zdi díra a dveře s nefunkční klikou. Max si sedl do starého roztrhaného křesla kde dal hlavu vzhůru. Nepřemýšlel, cítil jak usíná.
Mike: Co je tohle za místo?
Max sebou škubl tak rychle, až skoro spadl z křesla. Vyděšený se díval na toho malého kluka, který mu přišel do domu.
Max: Ja....Jak si se sem dostal?
Mike: Šel jsem přece za tebou ne?
Usmál se kluk. Max věděl, že je něco špatně. Celou cestu se díval za sebe jestli za ním někdo nejde, že by si ho opravdu nevšiml?
Mike: Tady bydlíš?
Max polkl a odpověděl.
Max: Jo, tady spíš přežívám než bydlím.
Mike: Přežíváš?
Max: Jo, ale je to jediné co mám.
Mike se chvíli rozhlížel, muselo mu to připadat jako hrozná díra. Maxovi se začali zavírat oči a upadl do spánku. Zdálo se mu, že prvně stál v temné místnosti a někde v dáli uviděl dvě světla. Chtěl jít za nimi, ale nemohl se pohnout a najednou padal. Padal do propasti, když dopadl uviděl před sebe malého kluka, byl to Mike. Přišel k němu a cvrnknul mu prstem do čela. Max se probudil. Podíval se na popraskaný mobil a zjistil, že je sedm ráno. V tu chvíli si uvědomil, že nestíhá do školy, a tak rychle popadl tašku a vyběhl do školy.
