The 100: Survivor [pozastaveno]

20.|Biologická zbraň jménem John

"To je Murphy! Carmen! Murphy?" Pokřikují za námi jeden přes druhého. Mlčím a prodírám se dovnitř lodi. Clarke akorát schází po žebříku dolů. Popožene se a už už mi Murphyho pomáhá položit do dek na zemi. Odhrnu mu z čela přilepené vlasy a mírně se usměju. Je celý vyplašený a nedůvěřivý. Clarke přinese v malé nádobě vodu a podá ji navrátilci. "Carmen?" Ozve se od vchodu. Obě se otočíme. Stojí tam pár zvědavců a dožadují se vysvětlení.

"Vyřídím to," kývnu vděčně Clarke a ona vmžiku odběhne.

"Bude to dobré, Murphy." Utrhnu si rukáv trikotu a namočím jej do studené vody. "Neboj se." Je namáčknutý na stěně a každý jeho sval je zaťatý k prasknutí. "Už jsi v bezpečí." Po tom, co mu pomůžu se zbavit krve na obličeji, jej ukládám ke spánku a s dobrým pocitem vycházím ven. Jen co se za mnou zavlní plachta, všechny obličeje v táboře se za mnou otočí. Sklopím hlavu a nenápadně se přesouvám ke Clarke, která s jednou skupinkou  debatuje. "Myslíš, že jsem udělala chybu?"

"Ne, Carmen, potřebuje ošetřit. Je v šoku. Až se prospí, zjistíme, co se stalo," souhlasně přikývnu. "Jak se zotaví, tak se vrátí do vyhnan-" Nedopoví myšlenku. Rozkašle se. Silně, velmi silně, až se chytne za hrudník.

"Clarke? Clarke!" Svezu se pod ni na kolena, abych na ni viděla. "Clarke!" Konečně zvedne hlavu. Na rtech má krev a u očí taky.

"Clarke! Ty krvácíš!" Vykřikne kousek za mnou Miller. Má pravdu. Nejen že má celé rty od krve, z očí se jí spouští dva rudé potůčky a najednou vypadá naprosto šíleně.

"Do lodi! Hned!" Zavelím. V ten moment se ozve výkřik z druhé strany tábora. Stojí tam holka se stejným výrazem jako Clarke. Vběhnu do lodi a třesu spícím Murphym. "Murphy! Murphy!" Otevře opuchlé oči. "Jak ses dostal od zemšťanů?!"

"Eee-, eee-. Jednou jsem se probudil a klec, ve které mě drželi, byla otevřená a nikde nikdo, tak jsem utek."

"Nesahejte na ni! Je to nákaza." Polknu. "Murphy je biologická zbraň. Jak jsme si mysleli, že zemšťani si dali pauzu, tak tomu tak nebylo." Během dvou hodin se půlka tábora změní v krvácející zombíky. Clarke mě několikrát napomenula, ať se nemocných straním, ale rozhodla jsem se pro přesný opak. Spolu s Harper a Jasperem, kteří mají kolem úst provizorní roušky, nemocným nosíme vodu a snažíme se jim srazit vysoké teploty. Už jsem neskutečně unavená a pokaždé když namáčím hadr do vody, vidím pod svýma očima stále větší a výraznější kruhy. Připadám si, jako bych bojovala s nepřízní osudu. Vyjdu na vzduch, protože z toho alkoholu, kterým jsme se snažili dezinfikovat ruky, mě pálí v nose.

"Carmen?"

"Bellamy?" Zjeví se přede mnou najednou celá výprava za Octavií. Ta jde těsně v Bellově závěsu a mlčí.

"Co se ti stalo?" Přidá do kroku a natahuje se po mém obličeji. Udělám dva kroky dozadu a dám před sebe ruky. "Carmen?" Rozhlédne se po okolí. Půlka tábora je prázdná a Bellamy si to začíná uvědomovat.

"Našla jsem Murphyho kousek od tábora. Byl celý- celý zmrzačený a-a dobitý." Musím se opřít o kolena. "Tak jsem ho vzala dovnitř. Ale- ale ono se ukázalo, že-že z něj zemšťani udělali biologickou zbraň, která, protože je přenosná asi dotekem, nás teď za-zabíjí. Proto se-se nepřibližuj." Vysoukám ze sebe ztěžka. Cítím nepříjemnou pachuť v ústech. Odplivnu si a rty si otřu do rukávu bundy. Je celý od krve. Je to tady. Zamotá se mi hlava. "Není mi moc do-do-" Sesouvám se na zem a dokážu vnímat jen výkřiky mého jména. Zavírám těžká víčka a očekávám tvrdý dopad. Před ním mě zachrání něčí paže, do kterých ladně zapluju. "Ne-nes-"

"Šššš."

...

Bellamy Blake:

Odnáším Carmen dovnitř lodi, kde je víc jak plno. Rozhlížím se a hledám volné místo.

"Bellamy! Dej ji sem!" Podívám se za hlasem. Stojí tam John Murphy. Celý poškrábaný a nervózní. Ukazuje ke svým nohám, kde je poskládaná deka. "Já jsem v pohodě." Mlčky na něj hledím. Nevím, co říct. Carmen začíná kašlat. Zní to naprosto strašidelně. Přijímám Murphyho nabídku a úplně bledou dívku pokládám na zem.

"Otoč ji na bok!"

"Clarke. Co se to tady děje?"

"Zemšťani." Znovu se porozhlédnu po všech nemocných, pohled se mi zastaví na Carmen, které stíká malý potůček krve z úst a pak vybíhám ven.

"Octavie!" Sestru okamžitě zahlédnu. Drapnu ji za paži a vedu bokem od hloučku, se kterým si povídá. "Okamžitě najdi toho svého šamstra, ať ti řekne, jak je zachránit. Když už se s ním teda stýkáš, tak ať nám to k něčemu je!" Chce mi odporovat, ale když vidí, v jakém stavu momentálně jsme, zatne zuby a pokrčí rameny. "Běž!"

Vracím se do lodi. U Carmen už sedí Chris a opatrně jí přikládá na čelo studený obklad. Vytočím se na patě, nemám zapotřebí na to koukat, a jdu za Jasperem, který tu očividně převzal vedoucí pozici. Vynesl jsem s Millerem už tři mrtvá těla a vážných případů stále přibývá. Mám kolem úst roušku a roznáším nemocným vodu. Všude cítím alkohol, kterým jsme polili snad úplně každou píď lodě. Clarke už je plně funkční, i když si ještě občas odplivne. To stejné se nedá říct o Carmen.

"Belle?" Osloví mě udýchaná Octavia. "Lincoln říkal, že na tu nemoc není lék." Zachvátí mě panika. "Brzy příznaky odezní, ale přežijí jen nejsilnější. Zemšťani nás chtějí oslabit. Něco se chystá." Mlčky se podívám po lazaretu a o chvíli dýl podržím svůj pohled na Carmen, která usnula v Chrisově klíně. Stále jí otírá horké čelo a rudé tváře. Asi ji zkouší horečka.

"Co budeme dělat?"

Sestra mě chytne za ruku: "Neboj, Carmen, je silná holka. Ta to zvládne!" Podívám se nejdřív na naše spojené ruce a pak do jejích hlubokých očí. Chci se zeptat a co když ne? Abych ale předešel možným srdceryvným výlevům, rozhovor ukončím tvrdě a bez zbytečných emocí: "V pohodě."

________________________________
Tak další díl je na světě 🥳

Opět děkuju, že to čtete,
Siss