Poprvé ji viděl před několika týdny a hned věděl, že ji musí mít. Plné rty, dmoucí ňadra, útlý pas, ohnivá hříva a oči plné vášně. Nějakou dobu statečně odolávala jeho pokusům o svádění, o to víc po ní ale každým dnem toužil. Nakonec podlehla. Pozval ji na skleničku k sobě domů a skončili v ložnici. Tušil, že bude náruživá, ale jeho představy zaostávaly daleko za realitou.
Odpočívají po divokém milování a on ji prsty klouže po pihatých zádech. Ona leží se zavřenýma očima, zhluboka oddechuje a usmívá se.
"Bylo to moc krásný," hlesne něžným hlasem.
"Jo, taky jsem si to moc užil. Bylo to ještě lepší, než jsem si to představoval," odpoví ji se šibalským úsměvem na tváři.
"Jóó tak ty sis to představoval, jo?" obrátí se se smíchem k němu.
"Jo," odvětí stroze, zatím co si prohlíží její nahé tělo a rukou ji hladí po vlasech. Poté ji pohladí po tváři, přejede přes krk a chystá se pokračovat níže.
"Tady to někomu ještě nestačilo?" zasměje se opět zrzka a uvelebí se v očekávání dalšího přísunu tělesné rozkoše.
"Nestači..."
Zbytek slova odnesl kamsi do ztracena zvuk domovního zvonku. Najednou v pokoji zavládne ticho. Koukne se nechápavě na zrzku, ta naopak kouká s pozvednutým obočím na něj.
"Kdo to proboha je? Vždyť nikoho nečekám," běží mu myšlenky hlavou.
"To bude asi pošťák," odpoví pohotově a pokrčí rameny.
"V půl páté odpoledne?" Odpoví mu skoro pobaveně ona.
"Pošťák? Co to melu?"
"Nóóó, jako kurýr... Čekám balíček!" vykoktá ze sebe konečně.
Opět zavládne na pár vteřin ticho, kdy na sebe jen tiše koukají.
"A ty tam nepůjdeš?" prolomí hráz mlčení její otázka.
Než stihne odpovědět, zvonek zvoní znovu, jen o něco déle.
"Nejlepší bude to ignorovat", říká si v duchu a snaží se udržet si tvář, že je vlastně všechno v pořádku.
"Vidíš, pošťák přece vždycky zvoní dvakrát," vysouká ze sebe konečne odpověď a usměje se na ni. "Já si to pak vyzvednu na poště, nebudeme si teď přece kazit tuhle naši chvíli."
"Snad už znovu nebude zvonit," snaží se mezitím sám sebe uklidnit.
Opět ji pohladí po tváři. Snaží se být něžný, ale ona cítí jeho nervozitu. A do se ozve toho znovu ten neodbytný zvuk zvonku.
"To si snad už někdo dělá srandu, ne?" vyletí jak čertík z krabičky. Odsune zrzku bokem, vstane z postele a rozhodným krokem zamíří do vedlejšího pokoje.
"No kur..," procedí mezi zuby, když zahlédne postavu u branky.
"Co tady dělá, vždyť měla odjet na služebku?!"
"Kdo to je?" ozve se po chvíli hlas z vedlejšího pokoje.
Ticho.
Jemu však v hlavě zuří bouře myšlenek.
"Nesmí zjistit, že jsem doma!
Do háje, ale venku stojí auta! Moje i zrzky! Kruci, zrzka!"
"To jsou jen nějaké děti," odpoví ji konečně.
"Děti? A co chtějí?" nenechá se odbýt žena v posteli.
"Copak já vím?" odvětí podrážděně.
"Tak je okřikni, ne!?" pobízí ho zrzka po té, co se zvonek opět odmlčí.
"Přestaň už proboha zvonit a jdi pryč!" snaží se ji zahnat pomocí telepatie. Nicméně blondýnka stojí pořád u branky a chystá se, navzdory jeho přání, opět zvonit.
Zvuk zvonku se rozběhne do všech koutů domu.
"Tak děti jo?" ozve se najednou zrzka hned vedle něj.
