Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 7

"Vrátím se pro tebe Wendy! Najdu si tě ať budeš kdekoliv!"

A obraz mojí vzpomínky zčernal..

. . . . . . . . .

Když jsem otevřela oči nebe již nabíralo šedého odstínu a Slunce střídalo Měsíc.

Ležela jsem na palubě na dece, kterou jsem před tím měla kolem ramen a hlavu jsem měla podloženou neznámým černým kabátem.

Hook, bez černého kabátu jen v černém tričku, nervózně přecházel sem a tam asi tři metry ode mě.

Jakmile uviděl, že jsem vzhůru, hned si ke mě přisedl.

Chvíli mi hleděl do očí. Nic neříkal, jen tak seděl a dívalse na mě. Ruce se mu třásly. Bože, on byl skutečně nervózní!

Po chvíli se zeptal: " Wendy? Co přesně jsi v té vzpomínce viděla? Já vím, že to všechno je šílený, ale.." nenechala jsem ho dokončit větu, protože jsem se mu vrhla kolem krku a pevně Killiana objala.

Na chvíli ztuhl překvapením, ale hned se vzpamatoval, objetí mi opětoval.

Nemohla jsem ani mluvit, ani se ptát, ani dělat cokoliv jiného. Jediné, co jsem dělat mohla bylo sedět na staré dece a objímat svého bratra. Bratra, který nikdy neztratil naději a po dlouhém pátrání mě skutečně našel.

Cítila jsem jak se smíchem chvěje a jeho smích ve mě také vyvolal smích až jsme se ze sedu převrátili na zem.

A tak jsme tam jen leželi, smáli se, objímali se a slzy z radostného znovushledání nám tekly po tvářích.

Když jsem se odtáhla, abych mu viděla do obličeje, zjistila jsem, že jsme si podobnější, než jsem si zprvu připouštěla.

Měli jsme stejné výrazné lícní kosti a plné rty. Taky modré oči náš vzhled výrazně spojovali, ale díky jeho tmavším vlasům se jeho oči zdály mnohem modřejší než ty moje. Jak nefér!

Killian se usmíval a plakal. Už na mě nepůsobil tím děsivým a respektuhodným dojmem. Byl to můj bratr. Moje skutečná rodina. Osoba, které můžu stoprocentně věřit.

"Jsem tak neskutečně rád, že jsem tě našel Wendy" řekl a zazubil se na mě.

To i já jsem, ale budeš mi o sobě muset všechno říct. O tvém životě, zálibách, minulosti, o tom co si celou tu dobu dělal a o našich rodičích!" vychrlila jsem na něj rychle a poté zívla.

Zasmál se: " Vím, že téměř patnáct let odděleně je dlouhá doba, ale neboj, všechno si spolu vynahradíme. Ale teď si musíš odpočinout. Myslím, že toho je na tebe za jeden den až moc." řekl a vstal a pomohl mi na nohy.

Pak mě Killian vedl do podpalubí a přidělil mi kajutu nejblíže k něčemu, co by někdo mohl nazývat koupelnou. Jak galantní! Poté mě doslova uložil do postele.

"Dobrou noc sestřičko." řekl a zamával mi při odchodu.

"Dobrou noc Killi. Hele! To se i celkem líbí!" odpověděla jsem mu a oba jsme se zasmáli.

Chystal se odejít, ale ještě jsem ho zadržela a rychle se vyhoupla do sedu: "Killiane!" otočil se a tázavě pozvedl obočí. Ha! Pozvedl je obě! Neumí ten trik pouze s jedním!

"Od teď už budeme spolu, že jo? Myslím tím, že můžu zůstat tady s tebou na tvojí lodi?" zeptala jsem se a nervozně začala žmoulat cíp měkké přikrývky.

Mile se usmál:"Na Jolly Roger se víc než vítaná Wendy. A nechci tě tu držet proti tvé vůli, ale jestli tu chceš zůstat, budu moc rád." ještě jednou se zazubil a pak s bouchnutím dveří odešel.

//Takže ahoj všichni! :) Moc se omlouvám, že jsem dlouho nepřidala další část, měla jsem teď hodně věcí do školy a to pro mě bylo na prvním místě, ale zkouškový je za mnou tak se zase budu moct věnovat psaní:)) Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali komentář, jak se vám líbí jak se příběh vyvíjí, jestli vám vyhovuje můj styl psaní a tak:)) vím, že tyhle kapitoly nejsou zatím tolik záživné, ale potřebuju se dostat k tomu zajímavějšímu, tak se na to určitě počkejte :D//