Moře pod hvězdami

XXV.

Své zavazadla jsem měla připravené v hale. Za chvíli pro mě přijede taxík, a já se ještě naposledy kochala výhledem, který jsem zde měla. Bylo mi smutno, potkala jsem zde spoustu skvělých lidí, zažila spoustu dobrodružství a pak to kazili události posledních dní. Věděla jsem, že s Ericem se již nerozloučím, jelikož jsem ho viděla brzy ráno odjíždět do práce. Chyběla mi jeho náruč, jeho polibek, jeho úsměv, prostě všechno. Přemýšlela jsem, jestliže jsem neudělala chybu. Vždyť tady jsem našla to, po čem jsem v Estonsku toužila. Jenže nyní jsem vše viděla jinak. Měla jsem šanci poznat jiný kraj, jiné lidi, nová dobrodružství. A možná to nebyla jediná zastávka. Rozhodla jsem se, že se s Ericem rozloučím po svém. Napíšu mu dopis, který mu vhodím do schránky.

Milý Erico,

vzhledem k tomu, že jsem nedostala šanci se v den mého odjezdu, se s tebou rozloučit, píšu ti tento dopis, jako chabou omluvu a prosbu za odpuštění.

Chci, abys věděl, že jsi pro mě byl vším, po čem jsem kdy v Estonsku toužila. Mužem, který byl ochotný mě klidně i na rukou nosit. Nikdy v mém životě jsem podobného muže nepotkala. Mrzí mě, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Co bych dala za to, kdybys se mnou mohl jet.

Děkuji ti za všechno. Bylo mi s tebou neuvěřitelně, tak jako s žádným jiným. Možná jsem v této chvíli ztratila pravou a životní lásku, a nezbyde mi nic jiného, než se s tím smířit. A popřát ti, abys našel tu, která bude ve všem lepší jak já. Tu, která si tě bude vážit.

Prosím odpusť, že jsem ti tolik ublížila.

S láskou
Ingrid

Dopis jsem zalepila do obálky a byla jsem připravena. Jakmile taxík dorazil, zavazadla jsem dala společně s řidičem do kufru automobilu, a dopis jsem vhodila Ericovi do poštovní schránky. Ještě jednou jsem se otočila na svůj dosavadní domov, a poté nastoupila do taxíku.

Srdce se mi svíralo, když jsme mířili z této čtvrti pryč. Skoro jsem si nevšimla, že taxík zastavil a já byla před letištěm. Taxikář mi vytáhl zavazadla, a já mu zaplatila. Poté jsem i se zavazadly šla do letištní haly. Myslela jsem na Erica, v mysli jsem si představovala jeho krásnou tvář. Přála jsem si jen jedno. Aby mi odpustil, a nevzpomínal na mě ve zlém.

Seděla jsem na svém místě, a měla zavřené oči. Cítila jsem se neskutečně mizerně, a když mi letuška dala láhev s vodou, byla jsem jí neskutečně vděčná. Lok studené vody mi udělal dobře. Opět jsem zažívala ty podobné pocity, když jsem mířila do Portugalska. Napětí, strach z neznáma, ale i radost. S Cristelou jsme byly domluvené, že si občas zavoláme. Budu mít aspoň možnost zjistit, jak je na tom její brácha. I když jsem cítila, že je na mě taktéž rozzlobená. A chápala jsem to. Byla jsem ji vděčná, že mě úplně nezavrhla.

Podařilo se mi na chvíli usnout, po pravdě v noci jsem toho moc nenaspala. Pořád jsem musela myslet na to, co jsem předevčírem udělala. Přála jsem si, abych už byla v Monaku a vybalovala. Zjistila jsem, že mi to létání nedělá dobře, ale možná je to jen momentálním rozpoložením.

Myslela jsem, že se toho snad nikdy nedočkám. Tentokrát mi ten let vůbec neutíkal, a moc příjemný také nebyl. Když jsem se objevila v Monaku, bylo to jisté vysvobození. Opět jsem si musela vzít taxíka, jelikož jsem nevěděla, jak se mám od letiště vymotat. V autě jsem koukala na ubíhající město, a nad ničím velkým nepřemýšlela. Již nebylo co, probírat. Začínala jsem znovu. Byla jsem rozhodnutá, že první co udělám, až dojdu do mého nového bytu, ujistím se, že na mě nečeká nějaké další překvapení v podobě závěti s nemovitostí někde v tramtárii.

Vystoupila jsem z taxíku, řidiči zaplatila a poděkovala za pomoc s kufry vytažením až ke dveřím podle všeho podkrovního bytu, a strčila klíč do zámku. Dveře se otevřeli, a mě ovanul vzduch dlouho nevětraných prostor. Proto jsem rychle vtáhla zavazadla dovnitř, zavřela za sebou, a otevřela alespoň jedno střešní okno v obývacím pokoji. Až poté jsem vyzula své kecky, a rozhlížela se kolem.

Byt byl menší. Kuchyně spojená s obývacím pokojem byla zdejší největší místnost. V obývací sekci se nacházel menší gauč, ale za to velké, a na pohled velice pohodlné křeslo s taburetem, a velkou lampou. Poté mi zrak padl na obří knihovnu plnou knih. Celý interiér byl vybavený velice vkusně a decentně. Vedle kuchyňské linky byly dveře, které jak jsem následně zjistila, vedli do ložnice, kde se nacházela manželská postel, skříně, a taktéž balkonové dveře. Vyšla jsem na balkón a měla nádherný výhled na Monte Carlo. Byl to krásný pohled. Vzduch zde voněl jinak.

Koupelnu jsem našla za dveřmi v malé vstupní hale, kde ještě stále stály moje nevybalené zavazadla. Koupelna byla malá, byl zde sprchový kout, toaleta, umyvadlo, a menší pračka. Rozhodla jsem se, že prvně poctím svoji návštěvou koupelnu, a dala si rychlou sprchu. Moje tělo horkou vodu potřebovalo, aby se alespoň malinko uvolnilo. Následně jsem přešla jen v županu ke knihovně. Nikdy bych nevěřila, že by teta jednu z nich přečetla. Nejspíš je vlastnila pouze na ozdobu, aby to zde jen tak vypadalo.

Nacházeli se zde nejrůznější tituly. Jane Austenová a její Pýcha a předsudek, Jméno růže od Umberta Eca, Oliver Twist od Alexandra Dumase, Stařec a moře od Ernesta Hemingwaye, a spoustu dalších. Povinná četba byla pro mě vždycky za trest. Ne, že bych nerada četla, ale neměla jsem ráda klasiky. Raději jsem měla v tom skoro dospělém věku Larse Keplera, Roberta Bryndzu, Jodi Picoultovou, anebo Andrzeje Sapkowského. V dětství zase Nekonečný příběh, sérii o Eragonovi a dračích jezdcích, Harryho Pottera, a v pubertě Lovce stínů.

Pokračovala jsem dál v prohlížení knihovny, chtěla jsem najít něco, co by mi naznačilo, že zdejší zastávka není poslední. Chtěla jsem mít ihned jasno, než si zde najdu zase nějaké přátelé, a potom budu muset odjet, jakmile najdu něco, co mi zde nechala Jannika. Při hledání jsem objevovala různé autory. Některé jsem znala, jiné zase nikoliv. Po dlouhé hodině, jsem hledání nechala na zítra. Byla jsem tak neskutečně unavená, že se mi již zavírali oči. Byla jsem si však téměř jistá, že to co hledám, se nachází právě v té knihovně. Nikde jinde.