Moře pod hvězdami

XXVII.

První polici s knihami jsem měla již vyklizenou. Všude kolem, kde bylo místo byly odložené, a já pomalu začala s vyklízením i té druhé police. Jenže jakmile jsem vyklidila i druhou polici s povzdechem jsem se posadila do křesla. Dost mě to zmáhalo. Mohli za to pocity, které mě ochromili. Nikdy jsem se takto nechovala, ale nyní jsem byla uzlíček nervů. Možná se mi stýskalo po Ericovi, a jeho pohlazení, nebo mě tížilo černé svědomí, za to, co jsem mu provedla. Proč jsem najednou pociťovala to, co nikdy před tím.

Z mých chaotických a nesmyslných úvah mě vyrušil zvonek u dveří. To mě docela znejistělo. Kdo by to mohl být? Až se ozvalo druhé zvonění zvonku, jsem se konečně zvedla a šla otevřít. Za dveřmi mě překvapil dost vysoký muž, který mi byl děsně povědomý. Vždyť on byl v tom bistru ráno! Vybuchly ve mě emoce vzteku. On mě snad pronásleduje!

"Zdravím, omlouvám se, že ruším," řekl milým a příjemným hlasem.

"Vy mě jako sledujete nebo co?" vyprskla jsem na něj bez pozdravu.

"To bych si v žádném případě nedovolil..." přerušila jsem ho.

"Spíš vše nasvědčuje o opaku!" vypískla jsem.

"Prosím, nechejte mě domluvit," řekl stále klidným hlasem. Skoro jsem se musela dívat do stropu, abych mu viděla do obličeje.

"Prosím, máte dvě minuty, víc ne!" zavrčela jsem a založila si ruce na prsou.

"Jsem správce tohoto domu, zodpovídám za určité věci. A ostatní sousedé si stěžují, že Jannika nedělá pravidelný úklid chodby, rozpis visí na nástěnce na zdi vedle vchodových dveří," řekl.

Vykulila jsem na něj oči. Udělala jsem krok do chodby a podívala se na schody, a poté jsem svůj pohled vrátila zpět na muže.

"Vy znáte Janniku Riemann?" vydechla jsem.

"Samozřejmě, je to ta nejskvělejší ženská na světě," řekl vesele. Zatímco mě polilo horko. Další chlap, kterého oblbovala.

"Pojďte dál," řekla jsem a uhnula stranou. Muž musel sklonit hlavu, aby se nebouchl do hlavy o futra.

"Jmenuji se Yannick Clavier," představil se a natáhl přede mě ruku, kterou jsem přijala.

"Odkud znáte Janniku?" zeptala jsem se.

"Nejdříve byste mi také mohla prozradit, jak se jmenujete," řekl a své svalnaté paže si dal do kapes kalhot.

"Pravda," sykla jsem.

"Jsem Ingrid Riemann," dodala jsem a on jen kývl.

"Jannika vám tento byt pronajala? Jsem si jistý, že by se jí nelíbilo, že ji přerovnáváte knihovnu," hovořil.

"Neodpověděl jste mi na otázku. Odkud znáte Janniku," přešla jsem jeho poznámku o knihovně.

"Stejně jako teď vás. Byly na ni stížnosti, že neuklízí společné prostory domu," opáčil Yannick a uchechtl se.

"Jannika Riemann Tomingas, byla moje teta, a zdejší byt mi odkázala," řekla jsem, abych na oplátku odpověděla já jemu.

"Byla?"

"Ano. Teta je po smrti," opáčila jsem. Viděla jsem jak v tváři zbledl, a jen těžko hledal slova.

"Co se jí stalo?" optal se, když se malinko vzchopil.

"Onemocněla," řekla jsem krátce. Jen kývl. Donesla jsem mu sklenici vody, jelikož jsem měla obavy, že sebou třískne o zem.

"Děkuji," poděkoval, když sklenici vody převzal. Pokud mi byl schopen o tetě říct víc, než to, co už jsem věděla, klidně bych mu rozestlala i na gauči.

"Znali jste se nějak víc?" optala jsem se opatrně.

"Jannika je, vlastně byla živel. Hodně mi pomohla v době, kdy se se mnou rozešla moje dlouholetá přítelkyně. Se mnou a s mými přáteli jsme prožívali mnoho dobrodružství," řekl a dopřál si další lok vody.

"Byla sestra mého otce, a po pravdě, moc ji neznám. Jediné, co mi po ní zbylo, je tento byt," řekla jsem.

"Moc za námi nejezdila, asi kvůli mé matce," sykla jsem.

Zapřemýšlela jsem nad tím, proč se mu tolik svěřuji. Vůbec ho neznám. Nečekala bych, že bych i zde mohla narazit na někoho, kdo tetu znal. Přála jsem si znát všechny její tajemství. Vždy jsem si myslela, že ji znám, aspoň trochu, že o ní dokážu říct pár vět. Nyní však jako by byla úplně cizí člověk. Docela pozdě jsem si uvědomila, jak málo jsem ji znala, a prakticky jsem nebyla schopna říct, jestliže byla dobrý člověk, nebo byla jen prospěchářka, sobec, a lhářka. Když jsem si vzpomněla na Erica, a na to, co mu udělala, jak s ním jednala, měla jsem obavy, že teta nebyla takový svatoušek. A k tomu, aby toho nebylo málo, jsem šla v jejich stopách. Taktéž jsem ublížila člověku, který mě i tetě otevřel své srdce, a byl by pro nás schopen udělat cokoliv. Ihned jsem se cítila mizerně, a za žádných okolností, jsem nechtěla být jako Jannika. Využít, užít, zničit, a zmizet jako pára nad hrncem. Za žádných okolností se zde nezamiluji, a budu jednat na rovinu.

"V sobotu přijďte do zdejší knihovny, sem tam jsme se s přáteli setkávali a povídali si. Jsme totiž náruživí čtenáři, většinou jsme probírali knihy, a tak podobně," řekl a přesunul se ke dveřím.

"Dobře, budu tam. Děkuji za pozvání," řekla jsem. Jen kývl a chtěl odejít. Jenže já ho ještě zastavila, ale nemohla jsem si odpustit, abych si neudělala před ním trapas.

"Yannicku, počkejte!" vypískla jsem a vyběhla za ním, avšak zakopla jsem o jednu ze spadených knih, a řítila se k zemi.

Už jsem si myslela, že se natáhnu jak dlouhá, tak i široká, ale Yannickovi svalnaté paže mě zachytili právě včas, Byl to zvláštní pocit, lepit se na jeho lehce vypracovanou hruď, a koukat do jeho světlých očí, jako smyslu zbavená. Z nějakého důvodu jsem se od něj nebyla schopna odlepit, a z jeho strany to také vypadalo, že se v něm odehrává velice podobná směsice pocitů. Když jsem se probrala ze svých myšlenek, zdálo se mi, že tam na sebe civíme snad věčnost. Urychleně jsem se vzchopila.

"Pardon, obyčejně bývám nešikovná méně," řekla jsem a vymanila se z jeho jemného sevření. Yannick mi odpověděl jen smíchem. Měl hezký smích.

"Co jste mi to chtěla říct, před tou vaší nešikovností, jak vy tomu říkáte?" optal se s úsměvem. Musela jsem se usmát také.

"Jen jsem se chtěla omluvit, že jsem na vás z počátku byla protivná, a pak samozřejmě umyji ty společné prostory," řekla jsem a prohrábla si své vlasy, které již by zasloužili vodu a šampón.

"To je v pohodě, a za tu chodbu budu rád, už mě unavovalo poslouchat ty věčné stížnosti," řekl a po rozloučení odešel.

Hledání nějaké stopy po dalším dědictvím muselo počkat. Raději jsem se vrhla na úklid společných prostor, abych to měla již za sebou. Doufala jsem, že pak už budu mít větší štěstí, a najdu to, co hledám.